8 C 385/2022-49 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Žalobkyně se domáhala uhrazení částky [částka] s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí předchůdce žalobkyně poskytl. Žalovaná se úvěr zavázala splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši [částka]. Žalovaná se zavázal kromě jistiny ve výši [částka] uhradit poplatek ve výši [částka]. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila pouze částku [částka]. Žalobkyně požaduje uhradit kromě jistiny poplatky za správu úvěru ve výši [číslo] kč, smluvní pokutu ve výši [částka], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, sankční poplatky ve výši [částka] a dále žalobkyně požaduje uhradit zákonný úrok z prodlení od [datum] z částky [částka] a úrok ve výši 28% od [datum] z částky [částka]. Žalobkyně na základě výzvy soudu uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, a to především zkoumáním dostupných registrů (insolvenční rejstřík, centrální registr exekucí, interní databáze) a dále zkoumala příjem žalované, což vyplývá ze zákaznické karty. K prokázání úvěruschopnosti žalované žalobkyně navrhla výslech vázaného zástupce přítomného při uzavírání smlouvy ([jméno] [anonymizováno]). 1. Žalovaná se k věci nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila. 2. Z listinných důkazů, a to zejména z listiny označené jako smlouva o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že na žalovaná akceptovala (podepsala) smlouvu o úvěru. Celková výše úvěru byla sjednána [částka]. Ve smlouvě je uvedeno, že má žalovaná zaplatit celkově [částka], výše splátky byly sjednány na [částka] měsíčně. Ze smlouvy vyplývá, že žalovaná obdržela od předchůdce žalobkyně částku [částka] v hotovosti při podpisu smlouvy. 3. Z listiny označené jako standardní informace o spotřebitelském úvěru soud ověřil, že žalovaná obdržela informace ohledně podmínek úvěru. 4. Z listiny označené jako zákaznická karta je patrno, že předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalované. Z této listiny se podává, že žalovaná ke dni uzavření smlouvy o úvěru byla na mateřské dovolené, žila s rodiči, měla příjem [částka], další nespecifikovaný příjem [částka] a dále uvedla další čisté příjmy domácnosti [částka] měsíčně, aniž by toto bylo blíže specifikované. Odhadované výdaje žalovaná uvedla na [částka] měsíčně. Z listiny dále vyplývá, že žalovaná předložila pověřenému zástupci předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dva výpisy z bankovního účtu. 5. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce upozornil žalovanou, aby uhradila svůj dluh do [datum]. 6. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 20.5.2022. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky a z oznámení soud ověřil, že předchůdce žalobkyně svoji pohledávku za žalovanou převedl na žalobce a tato skutečnost byla oznámena žalované. 8. Soud zamítl návrh žalobkyně na výslech svědkyně [příjmení], která se žalovanou uzavírala úvěrovou smlouvu, vzhledem k časovému odstupu a množství smluv, jež tato osoba jako zástupce [právnická osoba] uzavírala. Z výslechu svědkyně by soud přesné informace o příjmech ani výdajích žalované nezískal. Navíc podle názoru soudu bylo ověřování ze strany zástupce pouze formální záležitost, což mimo jiné vyplývá z toho, že v zákaznické kartě je v kolonce výdaje uvedena částka pouze [částka], což neodpovídá realitě. 9. Soud posuzoval daný spor po právní stránce s ohledem na okamžik uzavření úvěrové smlouvy a postavení žalovaného jako spotřebitele zejména podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). 10. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru pak upravuje důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele: (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. 13. Podle § 580 odst. 1 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 17. Problematikou posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, tak i Ústavní soud Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Nejvyšší soud přitom uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), jsou tyto závěry aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb., a to s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora vztahující se zejména k článkům č. 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 (k tomu blíže Rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. října 2018, v řízení OPR- Finance s. r. o. proti GK.). Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. II