9 C 143/2018-331 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení jednak nemajetkové újmy ve výši 81 754 Kč s 8,75% úrokem od [datum] do zaplacení způsobené mu nepřiměřeně dlouhou délkou řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. [spisová značka] a jednak nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s 8,75% úrokem od [datum] do zaplacení vzniklou mu v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Tvrdil, že pro trestný čin krádeže bylo proti němu zahájeno dne [datum] trestní stíhání, se kterým nesouhlasil s tím, že od počátku popíral, že by se trestné činnosti dopustil a rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] byl nakonec obžaloby pravomocně zproštěn. 2. O této žalobě rozhodl okresní soud tak, že napadeným (v pořadí čtvrtým) rozsudkem žalované uložil zaplatit žalobci částku 30 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu ve zbývající části, tj. pro částku 70 000 Kč s 8,75% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, zamítl (výrok II.) a konečně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalovanou zavázal povinností zaplatit žalobci na jejich náhradě částku 60 152 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.). 3. Okresní soud vyšel přitom z toho, že o nemajetkové újmě ve výši 81 754 Kč (s daným příslušenstvím) z titulu nepřiměřeně délky řízení bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a to ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a že předmětem sporu tak zůstal již jen nárok žalobce na nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč s daným příslušenstvím. 4. Okresní soud pro provedeném dokazování vzal za prokázanou jak existenci nezákonného rozhodnutí (tj. nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce usnesením Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] jako důsledek zproštění obžaloby), tak zásahu, avšak nikoliv zásadně citelnějším, do jeho osobnostních práv (tj. existenci nemajetkové újmy). Takto zjištěný skutkový stav posoudil dle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. a za současného srovnání zkoumané věci s obdobnými případy (vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 2, které v odůvodnění též konkretizoval), měl za dostačující odškodnění nemajetkové újmy částkou 20 000 Kč Okresní soud současně přihlédl k délce vlastního kompenzačního řízení, kterou považoval za neúměrně dlouhou, a z tohoto důvodu základní částku přiměřeného zadostiučinění 20 000 Kč ještě navýšil o 10 000 Kč O nákladech řízení rozhodl okresní soud s odkazem na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů představující odměnu placenou advokátovi za poskytnutí právní pomoci účtované dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za všechny advokátem v řízení provedené úkony právní služby, včetně odměny za uplatnění nároku u žalované. 5. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho té části vyhovujícího meritorního výroku I., jímž byla žalobci přiznána částka 10 000 Kč s 8,75% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 0,25 % z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, podala žalovaná odvolání, v němž se závěry okresního soudu, tj. že žalobci přísluší navíc i odškodnění za dlouhotrvající vlastní kompenzační řízení, a to ve výši 10 000 Kč, zásadně nesouhlasila. Uvedla, že takový postup je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], v němž dovolací soud uzavřel, že výši finančního odškodnění za nezákonné trestní stíhání nelze zvýšit s ohledem na dobu, po kterou kompenzační řízení trvá. Namítala přitom, že část řízení, kdy se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trvání trestního řízení vůči němu vedeného, byla již pravomocně skončena a žalobce v rámci pokračování řízení, kdy se vedl spor toliko o nemajetkovou újmu za trestní stíhání, výslovně nenavrhl, aby byla přiznána konkrétní částka za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (což naopak přípustné je, právě z toho důvodu, aby nedocházelo k řetězení odškodňovacích řízení za nepřiměřenou délku soudních řízení). Odvolatelka nesouhlasila a s rozhodnutím okresního soudu, pokud žalobci přiznal úrok z prodlení z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve výši činí 8,75 % s tím, že v dané době činila sazba úroků z prodlení pouze 8,50 %. Konečně nesouhlasila ani s výší přiznané náhrady nákladů řízení s tím, že dle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. žalobce nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Žalovaná navrhla, aby byl výrok I. rozsudku okresního soudu změněn tak, že žaloba bude v rozsahu částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % od [datum] do zaplacení a v rozsahu 0,25% úroku z prodlení z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení zamítnuta, změněna ve výroku o nákladech řízení a současně, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 6. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku v jeho napadené části. Závěry okresního soudu o nepřiměřené délce vlastního odškodňovacího řízení považoval za správné a přitom poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž by odškodňovací řízení nemělo trvat v zásadně déle než dva roky v řízení na dvou soudních stupních. Uvedl, že na tuto judikaturu v průběhu sporu poukázal a ve svých podáních také zvýšení odškodnění z tohoto důvodu požadoval s tím, že pokud by zvýšení požadované částky nebylo provedeno, byl by nucen vznést nový nárok právě s ohledem na nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení. 7. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, v jakém byl napaden odvoláním, tj. ve vyhovujících meritorních výrocích I., III., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a odvolání žalované neshledal důvodným. 8. Podle názoru odvolacího soudu závěr soudu prvního stupně v daném řízení, jež vyústilo ve vydání shora označeného rozsudku, jíž byl vypořádán nárok žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (zde zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením), pokud jím byl nárok žalobce zvýšen o 10 000 Kč za nepřiměřeně dlouhé vlastní odškodňovací řízení, má oporu v provedeném dokazování a odvolací soud jej sdílí. 9. K odvolací argumentaci nutno uvést, že závěry dovolacího soudu, na něž žalovaná poukazuje v odvolání, byly vysloveny v té procesní situaci, kdy byl žalobou uplatněn nárok jen a pouze na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Taktomu však v právě projednávané věci není. Žalobou byl totiž, jak již uvedeno shora, uplatněn jak nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, tak nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení. Byť o tomto dílčím nároku bylo v průběhu daného odškodňovacího řízení již pravomocně rozhodnuto, a nadále zůstal předmětem sporu„ jen“ nárok na náhradu újmy za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, nelze tuto skutečnost (tj. že nároky byly od počátku předmětem sporu) bez dalšího přehlížet (upozadit) a naopak nutno ji zohlednit. Navíc žalobce tento nárok, tj. aby odškodnění bylo ještě navýšeno proto, že vlastní kompenzační řízení trvá nepřiměřeně dlouho, výslovně uplatnil, a to jednak podáním ze dne [datum], tj. ještě v době, kdy řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení, probíhalo v důsledku vydání opravného usnesení odvolacím soudem, a jednak při jednání konaném dne [datum]. 10. Je-li třeba dbát na to, aby přiměřené zadostiučinění bylo poskytováno rychle a v dostatečné výši (stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010), pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, je toho názoru, že délka dosavadního kompenzačního řízení se musí promítnout do stanovení výše poskytnutého zadostiučinění. Zvýšil-li z tohoto důvodu soud prvního stupně přiznanou základní částku o další částku, a to ve výši 10 000 Kč, lze toto zvýšení i podle názoru odvolacího soudu považovat za přiměřené a dostatečné. 11. Správným je i závěr soudu prvního stupně, pokud jde o výši přiznaných úroků z prodlení. Byl-li jako den, v němž se žalovaná dostala do prodlení se svou povinností nahradit požadovanou nemajetkovou újmu, určen soudem den [datum] (což ostatně žalovaná nezpochybnila a sama jako počátek prodlení namítala – na rozdíl od žalobce, který požadoval v žalobě přiznat prodlení ode dne [datum]) a stanovila k tomuto dni [obec] národní banka repo sazbu ve výši 1,75 %, pak soud prvního stupně správně dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. určil výši úroků z prodlení