16 C 330/2020-18 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 24 Kč jako jízdného a částky 1 500 Kč jako přirážky k jízdnému v důsledku toho, že žalovaná dne [datum] cestovala v [obec] autobusem linky 118 veřejné hromadné dopravy osob provozované žalobkyní a při přepravní kontrole se neprokázala platným jízdním dokladem. 2. K výzvě soudu, nechť uvede, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, se žalovaná nevyjádřila, ač jí byla řádně doručena (náhradním doručením - § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen„ o. s. ř.“) na adresu pro doručování (tedy na adresu trvalého pobytu - § 46 a odst. 1 a § 46b o. s. ř.), proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání již v návrhu na zahájení řízení. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.). 3. Po zhodnocení listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaná cestovala dne [datum] v 15:36 hod. městskou hromadnou dopravou v [obec], a to autobusem linky 118, kde byla kontrolována pověřeným kontrolorem [anonymizována dvě slova] [územní celek]. Při kontrole se žalovaná neprokázala platným jízdním dokladem a nezaplatila jízdné s přirážkou. Byl sepsán protokol o provedené kontrole, na němž byla žalovaná řádně identifikována a který podepsala. Podle čl. 8 odst. 4 smluvních přepravních podmínek žalobkyně činí přirážka k jízdnému při jízdě bez platného přepravního dokladu 1 500 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky, dosud však na ni neuhradila nic. 4. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Tím, že žalovaná nastoupila do vozidla městské hromadné dopravy, uzavřeli účastníci konkludentně smlouvu o přepravě osoby podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalovaná byla proto povinna uhradit jízdné a při kontrole se prokázat platným jízdním dokladem. Vzhledem k tomu, že tak žalovaná neučinila, vznikla jí povinnost uhradit jízdné a přirážku k jízdnému - srov. § 37 odst. 4 písm. d), odst. 5 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Výše přirážky je v souladu s § 37 odst. 6 uvedeného zákona stanovena žalobkyní jako dopravcem na 1 500 Kč. 5. Tím, že žalovaná svůj dluh nezaplatila v termínu splatnosti, dostala se dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení, proto soud žalobkyni přiznal úrok z prodlení z žalované částky (srov. § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). 6. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. 7. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 200 Kč (za výzvu k plnění a sepsání žaloby, viz § 14b odst. 5 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a obdobně i § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 42 Kč (21 % z částky 200 Kč, viz § 137 odst. 3 o. s. ř.). Náhrada nákladů byla přiznána v obecné lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). 9. Soud ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 2777/2011 a pod sp. zn. Pl. ÚS 25/12 dospěl k závěru, že žalobkyni žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. Odměnu za zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložený náklad vzhledem k charakteru a okolnostem případu - tj. typizovaná žaloba podávaná opakovaně v téměř nezměněné podobě, naprostá jednoduchost případu po skutkové i právní stránce a poměrně malá výše pohledávky. Žalobkyně je oprávněna se rozhodnout, jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistila vymožení svých pohledávek. Nelze ale prostřednictvím institutu náhrady nákladů řízení systematicky generovat příjmy bez zohlednění toho, že faktická činnost advokáta v tomto případě nespočívá v kvalifikované a odborné právní pomoci, ale spíše v ryze administrativní činnosti. Na tu však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro zastoupení advokátem v občanském soudním řízení. Vynaložené náklady na takto poskytnutou pomoc advokáta musí být váženy kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání jejich náhrady proti neúspěšné straně. Vynaložení částky na zastoupení advokátem ze strany žalobkyně přitom v posuzovaném případě nelze považovat za účelné.