8 C 324/2020-31 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 31. 8. 2020 ve znění jeho doplnění domáhala na žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 2. 1. 2020, kterou s žalovaným uzavřela prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku. Žalovaný o poskytnutí úvěru zažádal online na internetových stránkách [anonymizováno] poté, co vyplnil registrační údaje včetně e-mailové adresy, čísla účtu a čísla mobilního telefonu. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně prostřednictvím výpisu z databáze EUCB, databáze CRIF a dále si vyžádala od žalovaného pracovní smlouvu a potvrzení od zaměstnavatele o příjmu. Žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy převodem na jeho účet č. [bankovní účet] úvěr ve výši 4 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit do 30. 1. 2020 (splatnost byla následně prodloužena do 13. 2. 2020) spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 451 Kč. Žalovaný však úvěr řádně a včas nevrátil, a proto mu vznikla povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z poskytnuté jistiny 4 000 Kč za období od 14. 2. 2020 do 31. 8. 2020 ve výši 800 Kč. Žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení z jistiny 4 000 Kč od 14. 2. 2020 do 31. 8. 2020 v kapitalizované výši 218,58 Kč a dále do zaplacení. K zaplacení dlužné částky byl žalovaný žalobkyní marně vyzýván e-mailovou zprávou. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je občanem Slovenské republiky. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Ta je dána podle čl. 18 odst. 2 nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť žalovaný má evidované bydliště na území České republiky (čl. 62 odst. 1 citovaného nařízení). 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: 5. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 2. 1. 2020 v 10:07 hodin smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] žalovaný je ve smlouvě označen svým rodným číslem, adresou, e-mailem a telefonním číslem. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému na jeho bankovní účet částku ve výši 4 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 28 dní s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 451 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 0 %, RPSN činila 6031 %. Dle čl. VI smlouvy byl žalovaný oprávněn jak před termínem splatnosti úvěru, tak i po termínu splatnosti úvěru učinit návrh žalobkyni na prodloužení či změnu termínu splatnosti úvěru, a to podáním žádosti o prodloužení splatnosti úvěru či žádosti o splátkový kalendář úvěru. Takto je možné zažádat o prodloužení Termínu splatnosti úvěru o 7, 14, 21 či 28 kalendářních dnů či o změnu termínu splatnosti úvěru ve formě splátkového kalendáře. Žalovaný byl povinen za prodloužení splatnosti uhradit poplatek, jehož výši se dozvěděl při podání žádosti o prodloužení splatnosti. Pro případ porušení povinnosti žalovaného splatit úvěr řádně a včas si smluvní strany v čl. IX odst. 1 písm. a) smlouvy sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž bude žalovaný v prodlení. Žalovaný smlouvu potvrdil prostřednictvím SMS kódu. 6. Žalovaný žalobkyni předložil v procesu uzavírání úvěrové smlouvy fotografii svého slovenského občanského průkazu, s nímž se k potvrzení své totožnosti vyfotografoval i sám. Žalovaný žalobkyni poskytl kopii své pracovní smlouvy, dle které byl ke dni uzavření úvěrové smlouvy zaměstnán u [právnická osoba], dle potvrzení zaměstnavatele činila mzda žalovaného 20 000 Kč měsíčně. Žalovaný předložil žalobkyni výpis ze svého účtu u [právnická osoba] [bankovní účet] za období září 2019, ze kterého je patrné, že na konci měsíce činil zůstatek na účtu žalovaného - 52,66 Kč. V registru platebních informací žalobkyně zjistila, že žalovaný čerpal v listopadu 2019 mikroúvěr 3 000 Kč, s jehož splácením se dostal na začátku prosince do prodlení a probíhalo mimosoudní vymáhání, dlužnou částku však dne 27. 12. 2019 vyrovnal. Žalobkyně žalovanému v období od října do prosince 2019 celkem sedmkrát zamítla žádost o půjčku. 7. Žalobkyně dne 2. 1. 2020 převedla na účet žalovaného částku ve výši 4 000 Kč. 8. Žalovaný na svůj závazek ze smlouvy o úvěru ničeho neuhradil. K zaplacení žalované částky byl žalovaný marně vyzván e-mailem a dopisem zástupkyně žalobkyně ze dne 20. 8. 2020. Žalovaný však na výzvu nijak nereagoval. 9. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 10. Rozhodné právo pro daný závazkový vztah soud určil podle nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/ 2008 ze dne 17. 6. 2008, které se na vztahy mezi členskými státy, jimiž Česká republika i Slovensko jsou, použijí přednostně. Podle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. Účastníci zvolili jako rozhodné právo České republiky, jak vyplývá ze záhlaví smlouvy. 11. Věc byla soudem posuzována dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „o. z.“), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jako„ ZoSÚ“), přičemž dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. [právnická osoba] [anonymizováno], řízení o předběžné otázce (dále jako„ rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že se domnívá, že s ohledem na nízkou výši úvěru a krátkou dobu jeho splatnosti zkoumala úvěruschopnost žalovaného dostatečně, s čímž však soud nesouhlasí. Důkladnost, s jakou má poskytovatel úvěru prověřovat úvěruschopnost úvěrovaného se sice opravdu liší v závislosti na výši úvěru, nicméně v okamžiku, kdy žalobkyně zjistila, že se v měsíci předcházejícím poskytnutí úvěru žalovaný dostal do záporného zůstatku na svém běžném účtu a současně na něm bylo mimosoudně vymáháno plnění z jiné úvěrové smlouvy rovněž z tzv.„ mikroúvěru“, měla být při prověřování úvěruschopnosti obezřetnější a vyžádat si další podklady ohledně majetkových poměrů žalovaného. 16. Žalobkyně proto nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného a v souladu s výše citovanými pasážemi rozsudku SDEU je třeba nesplnění této povinnosti zkoumat z úřední povinnosti a nikoliv pouze k námitce žalovaného. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je tak pro nesplnění povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele