13 C 55/2022-25 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč spolu s příslušenstvím s tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] dne 26. 6. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Na podkladě uzavřené smlouvy byly žalovanému bezhotovostně převedeny finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 25. dni v měsíce. Žalovaný však svůj závazek nedodržel, jelikož úvěr řádně a včas nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně postoupil na podkladě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 6. 2. 2022. Žalobkyně požadovala po žalovaném pouze zaplacení jistiny ve výši 20 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jelikož žalobkyně není schopna doložit zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně též požaduje po žalovaném úhradu úroku z prodlení v zákonné výši. Žalovaný na úhradu svého dluhu neuhradil ničeho ani po předžalobní upomínce zástupce žalobkyně ze dne 6. 2. 2022. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, proti žalobě proto ničeho nenamítal. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: 4. Žalovaný jakožto úvěrovaný uzavřel dne 26. 6. 2019 s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně se ve smlouvě zavázal poskytnout žalovanému označenému ve smlouvě jménem a příjmením, adresou, rodným číslem, telefonním číslem, e-mailem a číslem bankovního účtu bezúčelový úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal právnímu předchůdci žalobkyně vrátit dlužnou částku v pravidelných měsíčních splátkách splatných do 25. dne v měsíci, RPSN činila 1407 % (prokázáno formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 6. 2019, všeobecnými obchodními podmínkami pro smlouvy o zápůjčce). Právní předchůdce žalobkyně zaslal dne 26. 6. 2019 na bankovní účet uvedený žalovaným ve smlouvě č. [bankovní účet] částku 20 000 Kč (prokázáno potvrzením o provedené platbě ze dne 26. 6. 2019). Žalovaný se dostal do prodlení a poskytnuté peněžní prostředky řádně a včas nevrátil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 postoupil právní předchůdce žalobkyně svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni a žalovanému tuto skutečnost písemně oznámil dopisem ze dne 6. 2. 2022 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2022). K zaplacení vzniklého dluhu byl žalovaný naposledy vyzván zástupcem žalobkyně ve výzvě před podáním žaloby ze dne 6. 2. 2022, odeslaným žalovanému podle podacího lístku téhož dne (prokázáno výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 6. 2. 2022 a podacím lístkem z téhož dne). Žalovaný však na výzvu nijak nereagoval a ani ničeho nezaplatil. 5. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že žalovaný se na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Žalovanému byla převodem na jeho účet poskytnuta částka 20 000 Kč, žalovaný z této částky žalobkyni nevydal ničeho ani po výzvě a bez právního důvodu si ji ponechal. 6. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon [číslo]“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 zákona [číslo] poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 ods.t 1 zákona [číslo] poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 o. z.). Soud se však zabýval otázkou, zda byla smlouva uzavřena platně, s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně zkoumala schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet (§ 86 a § 87 zákona [číslo]). Soud dospěl k závěru, že tuto otázku musí posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaný uplatnil námitku neplatnosti smlouvy. 11. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR- [právnická osoba] proti GK, C [číslo], uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 12. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie - tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). 13. Žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným probíhala jednání o uzavření smlouvy, ale uzavřenou smlouvu není žalobkyně schopna doložit, proto požaduje pouze jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. 14. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebylo ze strany žalobkyně dostatečné. Žalobkyně (resp. právní předchůdkyně) se úvěruschopností žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně nezabývala (§ 86 a § 87 zákona [číslo]), jak je soudu známo z úřední činnosti, soud proto uzavřenou smlouvu posoudil jako neplatnou. 15. Vzhledem k uvedenému soud rozhodl, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu. Žalovaný čerpal od žalobkyně jistinu úvěru v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 20 000 Kč. 16. Žalovanému bylo původní věřitelkou řádně oznámeno postoupení pohledávky ([číslo] odst. 1 a § 1879 o. z.), žalovaný je tedy povinen plnit dluh žalobkyni. 17. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se bezdůvodně obohatil, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/20