21 C 249/2024-206 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Návrhem na vydání elektronického pracovního rozkazu ze dne 31. 7. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 364 863 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jí vznikla v souvislosti s pracovním úrazem. Konkrétně se domáhala uhrazení částky 38 436 Kč s příslušenstvím představujícím bolestné (115 bodů * 334,23 Kč), částky 311 947 Kč s příslušenstvím představujícím ztížení společenského uplatnění (900 bodů * 345,83 Kč) a částky 14 480 Kč představující náklady vynaložených na odborné posouzení. Nárok byl žalobkyní uplatněn včas, neboť žalobkyně ještě v srpnu 2021 podstupovala rehabilitace. Žalobkyně sama jako laik nemohla určit počátek běhu promlčecí doby, což potvrdil i znalec. Navíc mezi žalobkyní a žalovanou bylo zahájeno mimosoudní jednání o věci (tím, že si strany vyměnily korespondenci), čímž došlo ke stavení promlčecí doby. Žalobkyně svůj nárok uplatnila včas a soud by měl žalobě plně vyhovět a žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení. Pokud by soud setrval na svém právním názoru ohledně promlčení nároku, pak žalobkyně žádala o aplikaci § 150 občanského soudního řádu, neboť žalobkyně má zdravotní problémy mající vztah k pracovnímu úrazu, na zdraví je trvale poškozena a jedinou možností domoci se svého návrhu měla soudní cestou. Navíc žalovaná je obrovská korporace a na pomoc jí byl ještě vedlejší účastník, což je v nepoměru k žalobkyni. Pokud by žalobkyně měla platit plnou náhradu nákladů řízení, tak by tato výše převýšila její finanční možnosti a znemožnila by ji přístup ke spravedlivému procesu.2. Žalobkyně uvedla, že je zaměstnankyní žalované na pozici hasič referent. Dne 4. 12. 2019 v rámci výkonu své práce a v souvislosti s plněním svých pracovních úkolů upadla na schodech a poté byla převezena a v 11:00 hodin přijata na urgentním příjmu Oblastní nemocnice , adresa, , a.s., kde jí po rentgenu sdělili, že má pravděpodobně prasklou lopatku a předepsali jí ortézu. Následně se vrátila do práce, bolesti však byly tak velké, že tři dny po úrazu musela nastoupit do režimu práce neschopné; bolest byla intenzivní i po Vánocích, byť si myslela, že přes Vánoce se lopatka/rameno zahojí. V lednu 2020 absolvovala magnetickou rezonanci, která odhalila výhřezy s tlakem na míchu. Indikovali jí okamžitou operaci, kterou však odmítla s ohledem na riziko dalších poškození nervové soustavy. V pracovní neschopnosti, která byla vedena na páteř, nikoli úraz, byla od března 2020 do ledna 2022, nicméně v následujícím období se až do konce srpna 2021 rehabilitačně léčila s ramenem. Od září 2021 pak pobírá invalidní důchod I. stupně. Také jí byl diagnostikován syndrom zmrzlého ramene, přičemž obtíže související s levým ramenem a rukou po pracovním úrazu přetrvávají do dnešních dní. V lednu 2022 se vrátila do práce, nicméně hned dne 13. 1. 2022 ztratila v práci na tři minuty vědomí; následně tedy opět nastoupila do pracovní neschopnosti, neboť bylo zřejmé, že výkon práce je pro nic obtížný. V červnu 2022 také kontaktovala personální oddělení žalované s tím, že v důsledku pracovního úrazu není schopna dodržovat podmínky a rozvržení pracovní doby; žádnou odpověď však neobdržela. V listopadu 2022 jí nadřízení sdělili, že jí „schází“ hodiny, které strávila u lékaře, a že si je musí do konce roku „nadělat“. Na její argumentaci, že vlivem pracovního úrazu tento příkaz nemůže fyzicky splnit, jí sdělili, že podle lékařského posudku její způsobilost k práci omezena není a žalovaná jí tudíž přesčasy může nařídit. Následně ji žalovaná odeslala na mimořádnou lékařskou prohlídku, která jí způsobilost k práci skutečně omezila. To se však žalované nelíbilo, proto ji hned následující den na mimořádnou lékařskou prohlídku poslala znovu; lékařka i přes odpor vydala posudek s výsledkem bez omezení. Jelikož existovala dvě rozdílná pracovně-lékařská vyšetření ke stanovení způsobilosti k výkonu práce, využila žalobkyně opravného prostředku. Krajský úřad Středočeského kraje jakožto odvolací správní orgán pak ve svém rozhodnutí uvedl, že práce v přesčasových hodinách je pro žalobkyni již přetěžující. V průběhu roku 2022 tedy žalobkyně řešila následky zdravotních omezení, která ve vztahu k přiznané invaliditě prvního stupně způsobila omezování způsobilosti k výkonu práce, a zároveň pokračovala léčebně rehabilitační péče. Po celou dobu žalovaná po žalobkyni nežádala zdravotnickou dokumentaci. V souvislosti s řízením o způsobilosti žalobkyně k výkonu práce jí jednotliví lékaři v rámci vyšetření stále častěji sdělovali, že zhoršení jejího zdravotního stavu v letech 2020 – 2023 a opakovaná dlouhodobá pracovní neschopnost má spojitost s pracovním úrazem z prosince 2019, byť na dotčený zdravotní stav měly do jisté míry dopad i předcházející zdravotní problémy žalobkyně s páteří. K 22. 4. 2024 byla žalobkyně v souvislosti s pracovním úrazem zcela zbavena způsobilosti k výkonu práce. Obrátila se proto na znalce , tituly před jménem, , jméno FO, s žádostí o posouzení jejího zdravotního stavu a stanovení výše náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění. Z jeho posudku vyplynulo, že poškození zdraví žalobkyně je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Bolestné znalec ohodnotil 115 body (7.42 Poškození krční meziobratlové ploténky bez herniace 75 b, 7.47. Podvrtnutí krční páteře 20 b, 11.30 Podvrtnutí ramenního kloubu 20 b) s tím, že hodnota jednoho bodu činí 334,23 Kč, tj. jde o částku 38 436 Kč, a ztížení společenského uplatnění 900 body (5.18 Poúrazové omezení hybnosti páteře lehké s příznaky kořenového dráždění 400 b, 8.6 Omezení pohyblivosti ramenního kloubu středního stupně nedominantní končetiny 500 b) s tím, že hodnota jednoho bodu činí 345,83 Kč, tj. jde o částku 311 947 Kč. Kvůli pracovnímu úrazu byla žalobkyně v dlouhodobé pracovní neschopnosti, avšak žalovaná pracovní neschopnost v době od března 2020 do ledna 2022 považovala za pracovní neschopnost s ním nesouvisející; to ovšem zmíněné odborné posouzení vyvrátilo. Dne 21. 12. 2023 žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku a vyzvala ji k zaplacení náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění, a také nákladů vynaložených na odborné posouzení ve výši 14 480 Kč. E-mailem ze dne 12. 1. 2024 jí žalovaná sdělila, že věc začne řešit ve spolupráci se svou pojišťovnou, což se stále nedělo. Až po opakované urgenci žalobkyně získala přímý kontakt na likvidátora pojistné události a po zaslání všech podkladů pojišťovna její nárok zamítla. S takovým závěrem však žalobkyně nesouhlasí, a proto je nucena svůj nárok nadále uplatňovat po žalované jakožto zaměstnavateli.3. V podání ze dne 6. 8. 2025, v reakci na námitky žalované a vedlejšího účastníka, odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. , spisová značka, , podle něhož lze bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění provést nejdříve teprve rok po úrazu a jinak kdykoliv (po uplynutí jednoho roku po úrazu), kdy je již zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu. U bolestného je pak podle § 5 odst. 1 nařízení č. 276/2015 Sb. rozhodující, kdy bylo možné na základě skutkových okolností, které měl poškozený k dispozici, objektivně provést jeho ohodnocení (shodně v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , jejž lze vztáhnout též na posouzení bolestného). Z komentářové literatury pak vyplývá, že byť k ublížení na zdraví došlo dříve, ale následek této škodní události se projevil až posléze, je okamžikem, který zakládá počátek běhu subjektivní lhůty, vznik potřeby k náhradě další újmy nebo k úhradě dalších prostředků, což odpovídá principu subjektivního hodnocení jako rozhodující skutečnosti pro určení počátku běhu promlčecí doby. Řečené ostatně odpovídá právní úpravě promlčení obsažené v § 636 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), podle níž se právo vzniklé z újmy na zdraví promlčuje výhradně v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě. Jestliže tedy ze záznamu o vyšetření ze dne 21. 7. 2021 vyplývá, že je nadále vhodná pracovní neschopnost a rehabilitační péče je rozepsána až do 25. 8. 2021, je zřejmé, z jakého důvodu , tituly před jménem, , jméno FO, stanovil ustálení jejího zdravotního stavu na srpen roku 2021. Pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodující subjektivní vyhodnocení, kdy ke stabilizaci stavu dojde, což žalobkyně pociťovala až po ukončení rehabilitační péče; promlčecí lhůta tak nemohla začít běžet dříve než v srpnu 2021. Námitku promlčení pak žalobkyně považuje za rozpornou s dobrými mravy. V této souvislosti nelze odhlédnout od subjektivních potíží a vnímání bolesti, které ji dlouhodobě omezovaly; nemůže jí jít k tíži, že jako laik měla sama rozpoznat, že podle poznatků lékařské vědu „trpí“ již setrvale, a že nevyhodnotila, kdy počala běžet promlčecí lhůta, tím spíše, když i lékaři tento okamžik určují odlišně. Totéž platí pro příčinnou souvislost a promlčení, neboť podle žalované a vedlejšíh