18 C 23/2022-20 — Okresní soud v Mělníku

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení uvedený ve výroku I. tohoto rozsudku z titulu nezaplacených televizních poplatků. Žalovaný je držitelem televizního přijímače a je přihlášen jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence od [datum]. Žalovaný nezaplatil televizní poplatky za období od dubna do prosince roku 2020. Zákonný úrok žalobkyně kapitalizovala ke dni [datum]. Žalovaný byl k úhradě dluhu před podáním žaloby písemně vyzván. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 2. Soud věc projednal bez potřeby nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a a § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), když soud souhlas účastníků s takovým postupem předpokládal. Vycházel přitom z listinných důkazů, které účastníci na podporu svého procesního stanoviska předložili. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, pak soud doručil účastníkům zcela v souladu s ustanovením § 45 až § 50 o. s. ř. (zakotvujícím zásadu odpovědnosti účastníka za určení místa, kam mu mají být písemnosti doručovány, byť by se účastník v tomto místě nezdržoval). 3. V dané věci jde o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nepřevyšuje částku uvedenou v ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., tedy na jistině 10 000 Kč (bez příslušenství). Jde o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Z ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. přitom plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (ustanovení § 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 4. Na základě předložených listinných důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se v září roku 2019 přihlásil jako držitel televizního přijímače do evidence poplatníků televizního poplatku. Žalovaný nezaplatil měsíční poplatek za duben až prosinec roku 2020 po 135 Kč. Žalovaný tak na poplatcích dluží celkem 1 215 Kč. Poplatky byly splatné vždy k 15. dni v daném měsíci. Žalobkyně žalovaného písemně vyzvala ke splnění této povinnosti, žalovaný však ani poté ničeho neuhradil. Žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení z každého neuhrazeného poplatku od 16. dne příslušného měsíce do [datum] v celkové výši 126,57 Kč. Žalovaný netvrdil, ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by na svůj dluh žalobkyni cokoli uhradil. 5. Po právní stránce soud věc posoudil dle ustanovení zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 348/2005 Sb.“). Dle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Dle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Dle ustanovení § 7 odst. 2 věty první zákona č. 348/2005 Sb. je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Podle ustanovení § 10 zákona č. 348/2005 Sb. nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 6. Podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Na základě shora uvedeného soud shledal žalobu důvodnou. Žalovanému jakožto držiteli televizního přijímače vznikla dle shora citovaného ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. povinnost hradit žalobkyni televizní poplatky ve výši 135 Kč měsíčně dle § 6 tohoto zákona. Žalovaný svou povinnost nesplnil, neboť neuhradil poplatky za shora uvedené období v celkové výši 1 215 Kč, a žalobkyni tedy vzniklo právo požadovat po žalovaném kromě dlužných televizních poplatků též úrok z prodlení ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to vždy ode dne následujícího po dni splatnosti každé dlužné platby, tedy od šestnáctého dne každého kalendářního měsíce v souladu s ustanovením § 7 zákona č. 348/2005 Sb., které za období do [datum] činí celkem 126,57 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně předloženými listinnými důkazy prokázala, že žalovanému vznikla povinnost hradit televizní poplatky, což však nečinil, a byl k jejich úhradě vyzván dle § 10 zákona č. 348/2005 Sb., soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 8. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, a náleží jí tedy podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Za účelné soud považuje náklady řízení spočívající v uhrazeném soudním poplatku ve výši 400 Kč a náhradě hotových výdajů v paušální výši 200 Kč za dva úkony po 100 Kč (výzva k plnění a sepsání žaloby) dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť žalobkyně je sice v řízení zastoupena advokátem, avšak soud s ohledem na níže uvedené nepovažoval náklady na právní zastoupení v dané věci za účelné, a proto žalobkyni přiznal pouze paušální náhradu nákladů stejně, jako by náležela účastníku řízení, který by v řízení zastoupen nebyl. Tuto částku soud uložil žalovanému nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Při posouzení účelnosti nákladů na zastoupení advokátem se soud plně ztotožnil se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013, v němž Ústavní soud uzavřel, že Česká televize sice není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky ve formě zákonných záruk a ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru má tak značně odlišné postavení. Lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Již v předchozích rozhodnutích (nálezy sp. zn. I. ÚS 2929/07, I. ÚS 1452/09, IV. ÚS 1087/09) Ústavní soud konstatoval, že tam kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Ústavní soud dospěl k závěru, že Česká televize je v převážné míře financována z televizních poplatků. Pokud Česká televize sama spravuje agendu televizních poplatků a tuto agendu následně předává advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc není ve srovnání s ostatními případy vymáhání neuhrazených televizních poplatků nikterak specifická, nelze považovat náklady na zastoupení advokátem v dané věci za účelně vynaložené. Soud proto o nákladech řízení rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.