19 C 256/2021-54 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se obrátila dne 17. 2. 2021 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 6 674 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 674 Kč od 23. 5. 2020 do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřel dne 23. 12. 2019 prostřednictvím webové stránky [webová adresa] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta na jeho bankovní účet částka 6 674,33 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 11,99 % měsíčně nejpozději do 22. 5. 2020. Před uzavřením smlouvy ověřovala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného náhledem do veřejně dostupných databází. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Pohledávka byla dne 16. 12. 2019 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: 4. Žalovaný uzavřel dne 23. 12. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně prostřednictvím webové stránky www.ferratum.cz úvěrovou smlouvu, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše 80 000 Kč s tím, že poskytnuté peníze se budou úročit úrokovou sazbou ve výši 11,99 % měsíčně. RPSN dle smlouvy činilo 289,06 % /viz žádost o úvěr na č.l. 28, smlouva na č.l. 11, standartní informace o spotřebitelském úvěru na č.l. 14, obchodní podmínky na č.l. 26 Právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na účet žalovaného [číslo] dne 23. 12. 2019 částku 5 000 Kč pod variabilním symbolem [číslo] /viz potvrzení o provedené platně na č.l. 50 a vyjádření [právnická osoba] na č.l. 44 Úroky za dobu čerpání úvěru činily 1 674 Kč /viz platební informace na č.l. 18 Na majetek žalovaného byly u zdejšího soudu nařízeny exekuce až po uzavření předmětné smlouvy /zjištěno z výpisu věcí pro osobu ze soudního systému/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitelka uzavřela s žalobkyní jako postupníkem dne 27. 1. 2020 smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka žalovaného z výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni /viz smlouvu o postoupení pohledávek na č.l. 20 Dopisem ze dne 3. 8. 2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky, přičemž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby, přičemž dopis byl odeslán téhož dne /viz dopis na č.l. 17 a podací lístek na č.l. 19 Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti, zejména podle následujících ustanovení: 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Dle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Soud uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala a vyhodnotila řádně, když provedla lustraci žalovaného v dostupných registrech. Ani soudu z úřední činnosti není známo, že by žalovaný byl v době sjednání smlouvy v dluhové pasti či měl na svůj majetek nařízeny exekuce. S ohledem na to, že žalovaný je mladý muž v produktivním věku, u kterého lze předpokládat, že je snadno zaměstnatelný, bylo zcela jistě v jeho silách úvěr ve výši 5 000 Kč splatit. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou. 11. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s úrokem ve výši 11,99 % měsíčně (nikoliv ročně). Takto sjednané úroky považuje však soud za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v prosinci 2019 okolo 9 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok ve výši 11,99 % měsíčně byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat takto vysokou úrokovou míru. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z. 12. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla být nemravná (ať již ve smyslu ust. § 580 či § 588 o. z.), avšak nemravnost by musela být zjištěna ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Zatímco v případě vyššího násobku ve vztahu mezi fyzickými osobami (a tím spíše ve vztahu podnikatele vůči spotřebiteli jakožto slabší straně) již sjednaná výše bude až na výjimky zjevně odporovat dobrým mravům, a tudíž bude absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 13. Soud nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ani ve výši obvyklé podle § 1802 o. z. (podle kterého mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem, a nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvy