19 C 382/2021-53 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se obrátila ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 7 178 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7 178 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 5 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit společně s úrokem ve výši 2 030,05 Kč, nejpozději do 13. 6. 2019. Žalovaná na svůj dluh ničeho nezaplatila. Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč, neuhrazeného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 030,05 Kč a smluvního úroku ve výši 147,95 Kč. V rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované provedla právní předchůdkyně žalobkyně lustraci žalované v dostupných registrech. 2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila. 3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: 4. Žalovaná uzavřela dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu č. [spisová značka], na jejímž základě vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala částku vrátit společně s úrokem ve výši 36 % ročně vyčísleným za dobu trvání smlouvy na částku 147,95 Kč a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 1 421,03 Kč Celkem se tak žalovaná zavázala vrátit částku 6 568,98 Kč, a to do 30 dnů od odeslání finančních prostředků na účet. RPSN v tomto případě činila 2667,51 %. Pro případ překročení splatnosti úvěru bylo sjednáno, že se poplatek za sjednání úvěru zvyšuje na částku 2 030,05 Kč /viz smlouva na č.l. 15, potvrzení o provedené platbě na č.l. 13, vyjádření banky na č.l. 45 V době uzavření smlouvy nebyla na majetek žalované nařízena žádná exekuce /viz výpis ze soudního sytému/. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávek na č.l. 19 a seznam postoupených pohledávek na č.l. 25 O postoupení pohledávky byla žalovaná informována dopisem od právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 9. 10. 2020 /viz dopis na č.l. 14, v němž byla zároveň vyzvána k úhradě dlužné částky /viz upomínka na č.l. 14 p.v./, přičemž dopis byl odeslán dne 9. 10. 2020 /viz podací lístek na č.l. 12 Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila /viz nesporované tvrzení žalobkyně/. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti, zejména podle následujících ustanovení: 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. 11. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Soud uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalované zkoumala a vyhodnotila řádně, když provedla lustraci žalované v dostupných registrech. Žalovaná v době sjednání smlouvy neměla na svůj majetek nařízenou žádnou exekuci. Jelikož se jedná o mladou ženu, v produktivním věku, přičemž se jedná o úvěr ve výši 5 000 Kč, soud uzavřel, že při sjednání smlouvy zde nebyly dány důvodné pochybnosti o tom, že by žalovaná nebyla schopna částku splatit. Soud tedy vyhodnotil smlouvu o úvěru jakožto celek za platnou. 12. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč vrátit společně s úrokem ve výši 147,95 Kč a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 1 421,03 Kč do 30 dnů od odeslání finančních prostředků, pro případ, že by žalovaná částku ve sjednané lhůtě neuhradila, bylo sjednáno, že má povinnost zaplatit poplatek za sjednání úvěru ve vyšší částce, a to 2 030,05 Kč. Je zřejmé, že svou povahou je poplatek za sjednání úvěru skrytým úrokem, když se navyšuje v případě prodlení dlužníka. Úrok je úplata za poskytnutí úvěru, která má v sobě z povahy věci zahrnovat i veškeré ostatní náklady, stejně jako cena za zboží v obchodě obsahuje všechny náklady na výrobu, distribuci, prodej i zisk. Současná praxe úvěrových institucí, které rozdělují částky, jež má spotřebitel celkem zaplatit do různých kategorií, je pouhá snaha skrýt skutečnou výši ceny za poskytnutí úvěru (tj. úroku). Soud proto částku ve výši 2 178 Kč posoudil jako celkový úrok. Takto sjednané celkové úroky představují 43,60 % z dlužné jistiny, což soud s ohledem na krátkodobost úvěru považuje za zcela nemravné. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, při sjednávání úroku při úvěru jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik [obec] národní banky, veřejně dostupných na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz), se pohybovaly v květnu 2019 okolo 8 % ročně. Za této situace nelze než uzavřít, že sjednaný úrok byl nepřiměřený a svou výší zjevně odporoval dobrým mravům, neboť nelze akceptovat úrokovou míru takto vysokou. Ujednání o úrocích soud shledal absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 588 o. z. 13. Ohledně zjištěné nemravnosti sjednaných smluvních úroků soud uvádí, že předmětem podnikání žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů jako tzv. nebankovní instituce poskytující spotřebitelské úvěry, které poskytují spotřebitelské úvěry obvykle s vyšším úrokem oproti bankovním institucím, zpravidla s odkazem na vyšší rizikovost. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty. Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 33 Odo 236/2005, že„ Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem“, tedy že ani sjednaný smluvní úrok ve výši 2-3 násobku výše úroků poskytovaných bankovními institucemi nemusí být nemravný. Právě v tomto rozpětí lze dle názoru soudu sjednávat výši úrokových sazeb při poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, aniž by takto sjednaná sazba odporovala dobrým mravům (při absenci jiných zjištěných skutečností) v takové míře, že by musela být posouzena jako absolutně neplatná ve smyslu ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. V daném rozpětí by sjednaná výše úroků mohla