19 C 431/2021-33 — Okresní soud v Mělníku

1. Předmětem řízení je nárok na zaplacení částky ve výši 420 Kč s příslušenstvím. Žalobce se obrátil dne 18. 8. 2021 ke zdejšímu soudu s žalobou, kterou odůvodnil tím, že má vůči žalované nárok na zaplacení uvedené částky z titulu zajištění dopravy dcery žalované [jméno] [celé jméno žalované], narozené [datum] do [příjmení] diagnostického ústavu na adrese [adresa], provedené dne [datum]. Žalovaná však ani přes výzvu žalobce tuto částku, kterou žalobce vynaložil v souvislosti s převozem nezletilého dítěte, neuhradila. 2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila. 3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a nešlo o věc vyjmenovanou v ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), vyzval soud žalovanou podle § 115a o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli jí předmětné usnesení bylo doručeno na adresu trvalého bydliště, žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila již ve svém žalobním návrhu. Soud proto ve věci nenařídil jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 4. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, neboť žalovaná je státním příslušníkem Slovenska. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. V průběhu řízení pak soud zjistil, že žalovaná má adresu místa pobytu v ubytovně na adrese [adresa žalované], kde si též přebírá doručovanou poštu. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána a rozhodným právem je právo české (srov. zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů). 5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Dne [datum] hlídka policie z obvodního oddělení [obec], KŘP [územní celek], zajistila dceru žalované [jméno] [celé jméno žalované], narozenou [datum], která toho času utekla z ústavní výchovy nařízené zdejším soudem rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Následně byla dcera žalované hlídkou policie převezena z obvodního oddělení policie [obec] do [příjmení] diagnostického ústavu na adrese [adresa]. Následujícího dne pak byla převezena do DDŠ [obec] (viz úřední záznam na č. l. 16). Za provedený převoz dcery žalované pak policejní orgán vyúčtoval žalované částku 420 Kč (viz rozhodnutí o eskortě na č. l. 16 p. v. až 17, uplatnění nákladů ze převoz nezletilé osoby na č. l. 17 p. v., vyúčtování nákladů při použití služebního vozidla na č. l. 18). Žalovaná byla k úhradě této částky vyzvána dopisem ze dne 7. 7. 2021 ve lhůtě 15 dnů (viz výzva k úhradě na č. l. 20). Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu. 6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen„ zákon o Policii ČR“), ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti. 7. Podle § 1721 o. z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. 8. Podle § 1723 odst. 1 o. z. závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá. 9. Podle § 26 odst. 4 zákona o Policii ČR zajistí-li policista osobu nezletilou nebo osobu, která není trestně odpovědná, je povinen informovat o této skutečnosti neprodleně jejího zákonného zástupce, opatrovníka nebo školské anebo výchovné zařízení, ze kterého osoba utekla, nebo jiné obdobné zařízení, ve kterém je tato osoba umístěna na základě rozhodnutí soudu anebo na základě souhlasu zákonných zástupců anebo opatrovníka. Zákonný zástupce, opatrovník nebo uvedené zařízení jsou povinni bez zbytečného odkladu zajistit odvoz této osoby z útvaru, v němž je osoba zajištěna. Zajistí-li policie výjimečně převezení osoby sama, má tato osoba, její zákonný zástupce nebo opatrovník povinnost uhradit náklady převozu. Policie zajištěnou osobu, která utekla z výkonu ústavní výchovy, ochranné výchovy nebo předběžného opatření, převeze na nejbližší záchytné pracoviště diagnostického ústavu, pokud není školské zařízení, z něhož osoba utekla, blíže než toto záchytné pracoviště. 10. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a v plném rozsahu jí vyhověl. Soud vzal za prokázané, že nezletilá dcera žalované byla Policií České republiky ve shora uvedený den převezena do předmětného diagnostického ústavu poté, co byla policií zajištěna jako osoba v pátrání na útěku z nařízené ústavní výchovy. Na základě dohody mezi policií a diagnostickým ústavem byla nezletilá do zařízení dopravena policií. Zákon stanoví povinnost zákonného zástupce nebo daného zařízení zajistit bez zbytečného odkladu odvoz nalezené osoby z útvaru, který osobu zajistil. Výjimečně v některých případech (typicky např. pozdě v noci) policie s ohledem na bezpečí zajištěné osoby a současně na hospodárnost plnění svých úkolů zajistí převezení vlastními silami. Nicméně v takovém případě, zajistí-li policie výjimečně převezení osoby sama, má převezená osoba nebo její zákonný zástupce či opatrovník povinnost uhradit náklady převozu. Stejnou povinnost mělo i zařízení, ze kterého osoba utekla, nicméně nikoliv na základě zákona o Policii ČR, ale na základě § 40a zákona č.109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, který stanovoval, že pokud zařízení nezajistí bezodkladný převoz dítěte s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou, které z tohoto zařízení uprchlo, z útvaru policie, který dítě zajistil, je povinno hradit Policii České republiky náklady vzniklé převezením dítěte do zařízení. Toto ustanovení bylo však zrušeno. V současné době tak policie nemá možnost žádat uhrazení nákladů od zařízení, nýbrž pouze podle § 1721 o. z. ve spojení s § 26 odst. 4 zákona o Policii ČR, a to po zajištěné osobě, jejich zákonných zástupcích či opatrovníkovi. Žalovaná je tedy jako zákonná zástupkyně povinna uhradit České republice – příslušné organizační složce Policie České republiky náklady na převoz, které činí celkem částku 420 Kč, jak prokazuje vyúčtování. Soud proto shledal žalobu po právu a podle shora uvedených ustanovení zákona jí v celém rozsahu vyhověl. 11. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaná dostala do prodlení, a vznikla jí tak povinnost dle § 1970 o.z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 12. Lhůta k plnění byla stanovena v obecné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 200 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Jejich zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. 14. Výrokem III. pak byla žalované uložena dle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, povinnost zaplatit soudní poplatek za podaný návrh ve výši dle sazebníku 400 Kč, neboť žalobce je ze zákona od poplatkové povinnosti osvobozen (§ 11 odst. 2 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), a tato povinnost přechází na procesně neúspěšnou žalovanou.