7 C 306/2023-17 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím uvedeným shora ve výroku tohoto rozsudku. K tomu uvedl, že na základě dohody se žalobcem měl žalovaný provádět stavební práce a zajišťovat dodávky materiálu a služeb od dalších dodavatelů v období od listopadu 2020 do června 2022, a to v rámci výstavby rodinného domu na pozemku parc. [číslo] v k. ú. a obci [obec]. V souvislosti s tím zasílal žalobce žalovanému na bankovní účet peněžní prostředky, za něž měl být nakoupen stavební materiál, odměna za práci žalovaného a náklady za služby. Žalovaný však přestal realizovat smluvené práce, a to přes opakované urgence žalobce. Dne [datum] podepsal žalovaný uznání dluhu, v němž uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 70 000 Kč, přičemž tuto částku se zavázal splácet v týdenních splátkách po 10 000 Kč počínaje prvním následujícím pondělím. Žalovaný však dosud neuhradil ničeho. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z uznání dluhu a dohody o splátkách uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne [datum] má soud za prokázané, že žalobce zasílal žalovanému v uplynulých letech několik plateb za účelem různých stavebních prací a nákupu stavebního materiálu. Žalovaný tyto stavební práce a materiál ani po opakovaných výzvách nebyl schopný dodat. Za nedodaný materiál uhradil žalobce žalovanému částku 70 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet po 10 000 Kč týdně počínaje prvním následujícím pondělím. 5. Podle § 2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen„ o. z.“), smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu. 6. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 7. Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. 8. Na základě shora uvedeného skutkového stavu soud posoudil podanou žalobu a dospěl k závěru, že je důvodná. Soud má za prokázané, jak bylo uvedeno shora, že žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobci, kdy mělo jít o částku, kterou žalovaný získal pro provedení prací a nákup stavebního materiálu, aniž by však tyto práce provedl. Uznáním dluhu nezaniká původní závazek dlužníka, ani nevzniká závazek nový, ale zakládá se jím vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo. Věřitel tak v řízení u soudu nemusí prokazovat vznik dluhu ani jeho výši v době uznání a v rozsahu uznaného dluhu tak přechází důkazní břemeno na dlužníky, tedy ve sporu žalovaného účastníka. Uznání dluhu musí být určité, musí z něj tedy být zřejmé, jaký dluh je dlužníkem uznáván. Soud přitom nemůže vycházet pouze ze samotného znění uznání dluhu, ale musí zkoumat též to, zda při nedostatečné identifikaci dluhu nebyla skutečná vůle žalovaného konkrétní dluh uznat (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018). Uznání dluhu, které žalobce předložil, není zcela konkrétní. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo tvrzeno, že by mezi účastníky byla uzavřena jiná smlouva o dílo, než na stavbu rodinného domu na pozemku parc. [číslo] v k. ú. a obci [obec], je zřejmé, že žalovaný uznává dluh právě z této smlouvy. Bylo tak na žalovaném, aby v řízení tvrdil a prokázal neexistenci dluhu, což však žalovaný neučinil. Žalovaný tak byl povinen žalobci vrátit poskytnuté peněžní prostředky, což však neučinil. Soud proto žalobě vyhověl. 9. Vzhledem k tomu, že žalovaný je se splněním svého peněžitého dluhu v prodlení, v řízení nebylo tvrzeno, že by za své prodlení nebyl odpovědný a žalobce splnil veškeré své zákonné i smluvní povinnosti (resp. v řízení nebyl tvrzen opak), soud žalobci přiznal též úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené prováděcím předpisem (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to počínaje vždy dnem následujícím po splatnosti té které splátky. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce třídenní, neboť neshledal důvody pro stanovení lhůty delší (výrok I.). 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 15 400 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí při tarifní hodnotě 70 000 Kč (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen„ AT“) částku 3 900 Kč (§ 8 odst. 1 AT). Soud přiznal žalobci náhradu odměny za převzetí a přípravu zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a) AT), výzvu k plnění (§ 11 odst. 1 písm. d) AT) a návrh ve věci samé (§ 11 odst. 1 písm. d) AT). Ke každému z těchto úkonů náleží žalobci paušální náhrada hotových výdajů jeho zástupce po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT). Celková výše nákladů řízení tak činí 15 400 Kč. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok II.).