20 C 118/2026-83 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se obrátila dne , datum, ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši , částka, s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřenou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit spolu se smluvním úrokem ve výši nominální úrokové sazby 72,85 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po , částka, , splatných vždy k 15. dni v měsíci, přičemž součástí splátek byla též měsíční úhrada za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši , částka, . Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, přičemž vycházela z dokladů o jeho příjmech, údajů poskytnutých žalovaným o výdajích, jeho prohlášení a lustrací v databázích NRKI a SOLUS, dále prověřila žalovaného i jeho zaměstnavatele v insolvenčním rejstříku, ověřila platnost dokladu totožnosti žalovaného a provedla interní scoring klienta, na jehož základě bylo poskytnutí úvěru schváleno. Žalovaný úvěr čerpal a část splátek uhradil, avšak své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a dostal se do prodlení se splácením. V důsledku prodlení žalovaného došlo dne , datum, k zesplatnění celého úvěru, přičemž ke dni zesplatnění činila nová jistina úvěru částku , částka, , sestávající z nesplacené jistiny a do té doby přirostlého smluvního úroku. Uplatněná žalovaná částka zahrnuje vedle zbývající nové jistiny rovněž nároky z titulu smluvních pokut za prodlení, náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného, smluvní pokutu za prodlení po zesplatnění úvěru a smluvní, případně zákonné úroky, a to v rozsahu vymezeném žalobním petitem. Žalovaný svůj dluh neuhradil ani po výzvách a předžalobní výzvě žalobkyně, a žalobkyně se proto domáhá soudní ochrany; následně na výzvu soudu doplnila žalobu o podrobná skutková tvrzení a důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž setrvala na stanovisku, že tuto povinnost splnila řádně a v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru.2. Žalovaný uvedl, že ztratil všechny kontakty na žalobkyni, jinak by úvěr splácel. Po provedeném dokazování v rámci závěrečného návrhu nárok žalobkyně uznal. Řekl, že je schopen žalovanou částku uhradit, přičemž požádal o možnost uhradit ji ve splátkách v původní sjednané výši. S touto výší splátek žalobkyně souhlasila.3. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda je dána jeho pravomoc ve věci rozhodovat a podle jakého právního řádu má soud ve věci postupovat. Otázku pravomoci pak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis). Podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. V průběhu řízení pak soud zjistil, že žalovaný má na adrese uvedené shora adresu místa pobytu /viz výpis údajů z registru obyvatel na č. l. 48 spisu/ a písemnosti jsou mu na tuto adresu doručovány. Pravomoc zdejšího soudu je tak dána a rozhodným právem je právo české (srov. zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů).4. Soud se předně zabýval tím, zda je ve věci možno rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dospěl nicméně k závěru, že tomu tak není. Podle uvedeného ustanovení platí, že uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. nicméně také platí, že rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). V posuzovaném případě přitom soud musí konstatovat, že se jedná právě o situaci, kdy nelze uzavřít a schválit soudní smír ve smyslu § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. Předmětem řízení je nárok vyplývající ze spotřebitelského úvěru, tj. ze vztahu, v němž je nutné dbát zvýšené ochrany slabší smluvní strany – spotřebitele. Z ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vyplývá, že poskytneli poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s povinností řádně posoudit jeho úvěruschopnost podle § 86 odst. 1, je taková smlouva neplatná, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu. Povinnost soudu zkoumat splnění této zákonné povinnosti poskytovatele je kogentní a nelze ji vyloučit procesním chováním účastníků ani jejich dispozičními úkony. K nepřípustnosti soudního smíru v dané situaci považuje soud za vhodné odkázat také na rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . Jak bude vysvětleno dále, v projednávané věci nebylo prokázáno, že by žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně a v souladu se zákonem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Smluvní základ uplatněného nároku je proto zatížen absolutní neplatností, což představuje překážku jak pro schválení smíru, tak v konečném důsledku také pro vydání rozsudku pro uznání. Rozsudek pro uznání by totiž vedl k přiznání plnění z právního vztahu, který je v rozporu s kogentními ustanoveními právních předpisů na ochranu spotřebitele, což je nepřípustné. V takové situaci naopak platí, že je soud povinen se žalobou zabývat v plném rozsahu a posoudit existenci a důvodnost uplatněného nároku i bez procesní aktivity žalovaného. V posuzovaném případě toto platí tím spíše, že žalovaný nárok žalobkyně uznal v závěrečném návrhu, a to poté, co již bylo provedeno dokazování, ze kterého vyplynulo, že úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána nebyla.5. Nadto považuje soud za vhodné uvést, že z provedeného dokazování a souhlasných tvrzení účastníků vyplynulo, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit dohodnuté úroky, které byly ve smlouvě dohodnuty nominální úrokovou sazbou 72,85 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po , částka, splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje srpnem 2024. Úrokové sazby měnových finančních institucí u úvěrů domácnostem na spotřebu dle měnových statistik České národní banky s fixací sazba od 1 roku do 5 let se přitom pohybovaly v červenci a srpnu 2024 okolo 8 % ročně/viz veřejně dostupné statistiky na webových stránkách České národní banky www.cnb.cz/. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Smluvní úroky představují odměnu za poskytnutí peněz, přičemž výše úroku vyjadřuje zároveň i míru rizika, kterou věřitel nese pro případ, že dlužník dluh nesplatí. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjček či úvěrů mezi dvěma fyzickými osobami (tím spíše v případech vztahu podnikatele a spotřebitele jako slabší strany) zpravidla nelze sjednat výši úroků více než trojnásobnou oproti průměrné výši poskytované bankovními subjekty (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). V posuzovaném případě by tedy bylo nutné považovat za absolutně neplatné též ujednání o smluvních úrocích s ohledem na § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). I tato skutečnost tedy bránila vydání rozsudku pro uznání.6. Vzhledem k tomu, že soud ve věci nemohl rozhodnout rozsudkem pro uznání, přistoupil k meritornímu přezkumu věci. Po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy se žalobkyně, jakožto poskytovatel nebankovních úvěrů, zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, a žalovaný se