48 C 142/2020-28 — Okresní soud v Mostě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši 15 000 Kč, kapitalizovaný úrok 12 270 Kč, od kterých byla odečtena žalovanou uhrazená částka 1 300 Kč. Dále jsou požadovány úroky z prodlení od data prodlení žalované v zákonné výši. To vše z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne [datum], jíž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč s úroky 12 270 Kč, který měla žalovaná splácet v týdenních splátkách po 455 Kč. Splatnost pro prodlení žalované nastala dne [datum], úroky z prodlení jsou požadovány od [datum]. 2. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že posuzovala úvěruschopnost žalované, ověřovala předložené dokumenty uvedené v Evidenční kartě klienta, ověřovala exekuce, insolvenční rejstřík, platební historii klienta, bydliště, zdroj příjmů apod. 3. Žalovaná se nevyjádřila ve věci samé, k jednání se bez omluvy nedostavila. 4. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky. 5. Z poštovního podacího archu soud zjistil, že byl žalované odeslán dopis dne [datum]. 6. Upomínkou z neuvedeného dne byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. 7. Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] odpovídá žalobním tvrzením, žalovaná na jejím základě získala úvěr 15 000 Kč, celkem měla uhradit 27 270 Kč. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila převzetí úvěru v hotovosti. 8. Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru neobsahuje nic podstatného pro rozhodnutí ve věci. 9. Z Evidenční karty klienta soud zjistil, že ji podepsala žalovaná, uvedla, že je svobodná, nevlastní vozidlo ani nemovitosti, bydlí v nájmu, pracuje s příjmem 18 500 Kč, náklady na bydlení činí 4 420 Kč, životní minimum 4 410 Kč, další výdaje 1 000 Kč měsíčně, nemá jiné závazky, disponibilní zůstatek tak měla 8 670 Kč. 10. Splátkový kalendář prokazuje, že žalovaná zaplatila první týden 1 300 Kč a dále ničeho neuhradila. 11. V rámci posouzení úvěruschopnosti soud zjistil z evidence ISAS, že dne [datum] byl pověřen vůči žalované soudní exekutor vedením exekuce pro částku necelých 7 000 Kč na základě rozsudku z června 2018. 12. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který odpovídá žalobním tvrzením v úvěrové části, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalované, žalobkyně soudu nepředložila k úvěruschopnosti žádné důkazní prostředky. Nadto z evidenční karty klienta nevyplývá, že by byly jakkoli ověřovány příjmy a výdaje žalované, přičemž výdaje na bydlení žalované ve výši 4 410 Kč jsou poměrně nízké vzhledem k obvyklým výdajům na bydlení, kdy jenom elektřina bude činit zhruba 1 000 Kč měsíčně, dále také výdaje na teplo a vodu jsou také poměrně vysoké. Žalovaná měla žít dle karty sama. Sporné je také zkoumání úvěruschopnosti žalované vzhledem k shora uvedené exekuci. 13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: 14. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 15. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 16. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru. 17. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 18. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 19. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 20. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když toto neprokázala, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná. 21. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 22. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 23. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že nebylo řádně žalobkyní prokázáno dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované, když dle listin žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalované, což není řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrová smlouva byla soudem pro řádné nezkoumání úvěruschopnosti žalované posouzena jako neplatná. Pro tento závěr ostatně svědčí skutečnost, že žalovaná uhradila