17 C 368/2020-51 — Okresní soud v Mostě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 153b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Podle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu písemně uzavřené dohody o uznání dluhu a jeho splnění podle splátkového kalendáře ze dne [datum], podle které žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobkyni v celkové výši 12 909 Kč, který žalovanému vznikl v souvislosti s užíváním bytu [číslo] na adrese [adresa], [číslo] a [číslo]. Žalovaný svým podpisem této dohody svůj dluh vůči žalobkyni plně uznal co do důvodu i co do výše a zavázal se k tomu, že uhradí žalobkyni dluh v částce 12 909 Kč v pravidelných měsíčních splátkách podle sjednaného splátkového kalendáře nejpozději do dne [datum]. Žalovaný na splnění svého závazku vůči žalobkyni ničeho neuhradil. Předžalobní výzva je ze dne [datum]. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den [datum]. Žalovanému bylo dne [datum] do vlastních rukou doručeno předvolání k tomuto jednání, jehož součástí bylo poučení o skutečnosti, že pokud se žalovaný k jednání bez důvodné a řádné omluvy nedostaví a navrhne-li to na jednání strana žalující, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. 4. Žalovaný se k uvedenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto vyšel z tvrzení uvedených v žalobě jako z tvrzení nesporných a na jejich základě rozhodl v souladu se žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír podle ustanovení § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení § 153b odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (ustanovení § 99 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). Konečně rozsudek pro zmeškání nelze vydat podle ustanovení § 153b odst. 3 o. s. ř. tam, kde by takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, jinými slovy, kde by se jednalo o tzv. konstitutivní rozhodnutí. 5. V posuzované věci se jedná o spor z titulu písemně uzavřené dohody o uznání dluhu a jeho splnění. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí, ale soud právně závazným způsobem deklaruje povinnosti žalovaného, jež mu vznikly z uvedeného titulu. 6. Z uznání závazku ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni uznal co do důvodu a výše. Zároveň uzavřel se žalobkyní dohodu o splácení dluhu v měsíčních splátkách pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich. 7. Podle ustanovení § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen NOZ), uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 8. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení podle ustanovení § 1970 NOZ ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 300 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za jeden úkon podle ustanovení § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.