50 C 70/2021-44 — Okresní soud v Mostě

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení 4 900 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně uzavřela původní věřitelka, obchodní společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitelka“) s žalovaným smlouvu o úvěru. Na základě uzavřené smlouvy poskytla původní věřitelka žalovanému úvěr ve výši 4 900 Kč. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 078 Kč, a to nejpozději do [datum]. Žalovaný na dluh ze smlouvy o úvěru nezaplatil ničeho a je tak v prodlení. Ode dne následujícího tak vznikl původní věřitelce vedle původního nároku též nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení. Dále původní věřitelce vznikly náklady spojené s vymáhání pohledávky ve výši 2 107,40 Kč, které jsou ve smlouvě označeny jako administrativní poplatek. 2. Před uzavřením smlouvy posoudila původní věřitelka schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěru na základě informací získaných od klienta a nahlédnutím do databáze umožňující posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. 3. Pohledávku ze smlouvy o úvěru postoupila [datum] původní věřitelka na žalobkyni. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 6. Soud učinil následující skutkový závěr. Původní věřitelka uzavřela s žalovaným [datum] smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 4 900 Kč. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit a zaplatit poplatek za úvěr ve výši 1 078 Kč, to vše nejpozději do [datum]. Žalovaný na úvěr nezaplatil ničeho a je v prodlení. 7. Před uzavřením smlouvy posoudila původní věřitelka schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě údajů získaných od žalovaného. 8. Pohledávku ze smlouvy o úvěru postoupila původní věřitelka na žalobkyni dne [datum]. Žalobkyně pak vyzvala žalovaného k zaplacení celého dluhu nejpozději do [datum]. 9. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Na smlouvu o úvěru aplikoval soud § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na postoupení pohledávky aplikoval soud § 1879 o. z. a na úroky z prodlení aplikoval soud § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 10. K otázce povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 11. Stejný závěr učinil k výkladu § 9 z. s. ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů. 12. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. III ÚS 4129/18, v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. 13. Na otázku zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti splácet spotřebitelský úvěru způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 [číslo] musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 14. Z výše uvedeného je zřejmé, že poskytovatel úvěru jako podnikatel by měl vždy dostatečně posuzovat schopnost spotřebitele splatit poskytnutý úvěr, jelikož jedním z pojmových znaků smlouvy o úvěru je povinnost úvěrovaného vrátit úvěr ve stanovené výši, stanoveným způsobem a ve stanovené době a zaplatit úvěrujícímu úrok. Pokud původní věřitelka dostatečně neprověřila schopnost žalovaného jako spotřebitele a jako slabší strany smlouvy, splatit spotřebitelský úvěr stanoveným způsobem, ve stanovené době a ve stanovené výši a smlouvu o úvěru s žalovaným i tak uzavřela, jedná se o jednání v rozporu s dobrými mravy. Takové právní jednání je podle § 588 o. z. absolutně neplatné. 15. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je nutné vypořádat smlouvu podle § 2991 o. z. o bezdůvodném obohacení. Žalovaný obdržel od původní věřitelky plnění v celkové výši 4 900 Kč. Za toto plnění nezaplatil žalovaný ničeho. Původní věřitelka resp. žalobkyně má tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4 900 Kč. 16. Na lhůtu k plnění aplikoval soud § 1958 odst. 2 o. z. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení nejpozději do [datum]. Ode dne následujícího se tak žalovaný ocitl v prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení. 17. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru soud žalobu v ostatním zamítl, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku. 18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalob