32 C 366/2021-33 — Okresní soud v Mostě

1. V souladu s ustanovením § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) soud vyhotovil tzv. zjednodušený rozsudek, neboť v dané věci se jedná o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné. 2. Žalobce se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4.641 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3.000 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo]“, kterou údajně uzavřel žalobce se žalovaným dne [datum], na základě které údajně žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 3.000 Kč údajně převedením bezhotovostním na účet žalovaného. Žalovaný údajně úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplatil v dohodnutém termínu do 28 dnů, splatnost úvěru tak údajně nastala ke dni [datum]. Údajně dlužná částka ve výši 4.641 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: jistinou 3.000 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru 1.092 Kč a smluvní pokutou ve výši 549 Kč. 3. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil. 4. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, kdy soud měl za prokázané pouze to, že na účet žalovaného č. [bankovní účet] byla poskytnuta částka 3.000 Kč, a to převodem na tento účet dne [datum] (že šlo o účet patřící žalovanému, soud zjistil z odpovědi [právnická osoba]). Soud používá slovo údajně z toho důvodu, že soud nemá najisto postaveno, že tuto smlouvu o úvěru uzavřel se žalobcem skutečně žalovaný, neboť přístupové údaje k účtu mohly být zneužity třetí osobou, jak už se s tím soud ve své praxi opakovaně setkal, například osobou, která s majitelem účtu žije ve stejné domácnosti, stejně tak mohou být zneužity další doklady, jako je občanský průkaz a jak tomu mohlo být i v tomto posuzovaném případě. Smlouva o úvěru nebyla žalovaným podepsána a soud tak neměl za prokázaný ani obsah smlouvy, se kterým žalovaný údajně souhlasil, to že žalobce tvrdil, že žalovaný podepsal smlouvu elektronicky, nepovažuje soud za prokázání toho, zda tento úkon – právní jednání, žalovaný skutečně učinil. Soud tak nemá najisto postavené ani to, že žadatelem o úvěr byl skutečně žalovaný a najisto postavené měl pouze, že částka 3.000 Kč došla na účet, který byl veden na jméno žalovaného, to znamená, že žalovaný byl prokazatelně majitelem uvedeného účtu č. [bankovní účet] dne [datum], jak soudu na dotaz sdělila [právnická osoba] ve své odpovědi na výzvu soudu doručené soudu dnu [datum]. Jinak řečeno, není jisté, s kým byla smlouva o úvěru uzavřena, ale pouze to, komu byla vyplacena částka 3.000 Kč. Soud tak žalobci přiznal podle dále uvedených právních norem pouze jistinu dluhu ve výši 3.000 Kč a z ní zákonné úroky z prodlení ve výši 8,25 % ode dne prodlení do zaplacení. Částku 3.000 Kč soud žalobci přiznal nikoliv z titulu smlouvy o úvěru, ale z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Z výše uvedeného tak vyplývá i to, že ostatní nároky žalobcem uplatněné, jak jsou vyčísleny ve výroku I tohoto rozsudku, soud jako nedůvodně uplatněné zamítl – soud tak zamítl konkrétně tyto nároky žalobce: poplatek za poskytnutí úvěru 1.092 Kč a smluvní pokutu ve výši 549 Kč. Soud ještě nad rámec výše uvedeného odůvodnění uvádí, že úvěr 6.000 Kč byl dle tvrzení žalobce poskytnut na dobu 28 dnů, přičemž poplatek za poskytnutí úvěru činil 1.092 Kč a roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činila 0 % ročně – což není možné, neboť bez zjevných důvodů nebyl poplatek za poskytnutí úvěru do RPSN započítán, což z něj učinilo skryté úročení. 5. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení za období, které je podrobněji odůvodněno v odstavci čtvrtém odůvodnění tohoto rozsudku. 7. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. 8. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142a odst. 2 o. s. ř., podle kterého:„ Žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.“ Soud v daném případě z listinných důkazů zjistil, že listina nazvaná:„ Věc: Výzva k úhradě dluhu, předžalobní upomínka podle § 142 o. s. ř.“ – tj. slovy zákona„ výzva k plnění“, kterou žalobce vyhotovil dne [datum] prostřednictvím svého zástupce, nebyla dle žádných žalobcem předložených listin prokazatelně zaslána žalovanému. Soud proto dospěl k závěru, že výzva k plnění nebyla žalovanému řádně doručena, respektive nedostala se vůbec do dispozice žalovaného, což za situace, kdy soud jako výzvu k plnění posoudil až soudem zaslanou žalobu (návrh na vydání EPR) zaslanou zároveň s předvoláním k ústnímu jednání, neumožňuje přiznat žalobci žádné náklady řízení. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.