39 C 401/2021-25 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně tvrdí, že uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o půjčce, podle které byla žalované zapůjčena částka 10 000 Kč se souhrnným poplatkem ve výši 7 360 Kč. Žalovaná dosud zaplatila 6 690 Kč. Požaduje zaplacení částky 10 670 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dlužnou částku měla žalovaná zaplatit ve splátkách po 310 Kč týdně s první splátkou dne [datum]. Úvěruschopnost žalované byla ověřena v databázi neplatných dokladů, prostřednictvím společnosti [právnická osoba], dotazem na ISIR, telefonicky v zaměstnání žalovaného, platební historií žalovaného u žalobkyně, vyhodnocením dotazníku vyplněného žalovaným a kontrolou předložených dokumentů externím zprostředkovatelem. 2. Soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků a vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů (§101 odst. 3 o. s. ř.). 3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin zjistil, že žalovaná převzala od žalobkyně částku 10 000 Kč a uhradil 6 690 Kč (smlouva o půjčce se smluvními podmínkami a přehled půjčky). Údaje o prověřování úvěruschopnosti žalované jsou žalobkyní pouze tvrzeny, nikoliv prokazovány. 4. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 5. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. 7. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. 8. Podle § 39 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému. Nebylo prokázáno, že byly řádně ověřeny tvrzené příjmy a výdaje žalovaného. Soud proto dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je neplatná. 10. Podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 11. Žalobkyně má právo na zaplacení částky 3 310 Kč (žalovaná si převzala částku 10 000 Kč a zaplatila 6 690 Kč), dále má právo na úrok z prodlení od [datum] do zaplacení (§ 1968 ve spojení s ustanovením § 1970 zák. č. 89/2012 Sb. a vl. nař. č. 351/2013 Sb.) v souladu se lhůtou stanovenou v předžalobní upomínce. 12. Co do částky 7 360 Kč s příslušenstvím soud žalobu zamítl. 13. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), neboť neshledal důvod pro stanovení odlišné lhůty k plnění. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že výši úspěchu a neúspěchu vypočetl ke dni rozhodnutí. Celkové náklady žalobkyně jsou tvořeny částkou 800 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku. Ačkoliv měla žalovaná ve věcí poměrně větší úspěch, rozhodl soud, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá, když žalované žádné náklady nevznikly.