50 C 107/2022-45 — Okresní soud v Mostě

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 6 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně uzavřela původní věřitelka, [právnická osoba] [příjmení] p.l.c., se sídlem [adresa], 14 [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země] (dále jen„ původní věřitelka“), s žalovaným smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému dne 9. 2. 2017 částku 6 000 Kč. Následně postoupila pohledávku ze smlouvy o půjčce původní věřitelka na [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], se sídlem [adresa], [země] (dále jen„ přechodná věřitelka“), která dne 20. 12. 2019 postoupila pohledávku ze smlouvy o půjčce na žalobkyni. Po postoupení pohledávky vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení celé dlužné částky nejpozději do 1. 2. 2020. Žalovaný ve stanovené lhůtě ničeho nezaplatil a je v prodlení. Žalobkyně nedisponuje smlouvou o úvěru, a proto požaduje zaplacení žalované částky z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. 2. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu zamítl. Dle tvrzení žalobce smlouvu uzavřela jiná osoba, která má pouze shodné jméno a příjmení. [obec] číslo a datum narození je rozdílné. Nelze proto po něm požadovat zaplacení jakékoliv částky z titulu uzavřené smlouvy. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud vyzval žalobkyni, aby navrhla soudu jakékoliv důkazy prokazující, že před uzavřením smlouvy posoudila původní věřitelka schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Na výzvu soudu žalobkyně uvedla, že nedisponuje žádnými důkazy, které by sloužily k prokázání tvrzení, že původní věřitelka před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Soud tak nemá za prokázané, že před uzavřením smlouvy posoudila původní věřitelka schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. 5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Na základě uzavřené smlouvy poskytla dne 9. 2. 2017 původní věřitelka žalovanému částku 6 000 Kč, a to na bankovní účet č. [bankovní účet] jehož majitelem byl toho času žalovaný. Před uzavřením smlouvy neposoudila původní věřitelka schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Následně postoupila původní věřitelka pohledávku ze smlouvy na přechodnou věřitelku, která dne 20. 12. 2019 postoupila pohledávku ze smlouvy na žalobkyni. Po postoupení pohledávky vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky ze smlouvy nejpozději do 1. 2. 2020. Žalovaný ničeho nezaplatil. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Z provedeného dokazování a ze shodných tvrzení účastníků dospěl soud k závěru, že k poskytnutí peněžních prostředků došlo na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce, a to z důvodu, že na základě shody mezi původní věřitelkou a žalovaným došlo k převodu peněžních prostředků ze sféry původní věřitelky do sféry žalovaného. Převedením peněžních prostředků byla smlouva uzavřena, jelikož došlo ke konsenzu a zároveň byly peníze reálně přenechány žalovanému k užití. Jediným nedostatkem tak je skutečnost, že žalobkyně nedisponuje písemným zněním smlouvy opatřeným podpisem smluvních stran, tj. podpisem zástupce původní věřitelky a žalovaného. Soud se neztotožnil s tvrzením žalovaného, že smlouvu uzavřela jiná osoba, když plnění ze smlouvy šlo v jeho prospěch. Pokud by byla zápůjčka poskytnuta žalovanému omylem resp. bez právního důvodu, žalovaný by jí nepochybně vrátil. 8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Na uzavřenou smlouvu o zápůjčce se tak nepochybně vztahuje úprava uvedená v zákoně o spotřebitelském úvěru, zejména se pak na uzavřenou smlouvu vztahují ustanovení o povinnosti věřitele řádně zkoumat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. 10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Žalobkyně nenavrhla žádných důkazů, které by prokazovaly, že původní věřitelka před uzavřením smlouvy posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, ačkoliv k tomu byla soudem vyzvána. Soud tak neměl za prokázané, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce posoudila původní věřitelka schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. 13. Na otázku, zdali neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní smlouvy o spotřebitelském úvěr, odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] ([anonymizováno] [právnická osoba] proti GK), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 14. Z důvodu neposouzení úvěruschopnosti žalovaného původní věřitelkou je tak smlouva absolutně neplatná a závazky z neplatné smlouvy je nutné vypořádat podle příslušné zákonné úpravy. 15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 17. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 18. Podle závěrů vyřčených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je smyslem úpravy uvedené v zákoně o spotřebitelském úvěru vedle ochrany spotřebitel též postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a způsobil tak neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud dále uvedl, že:„ projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na z