50 C 57/2022-30 — Okresní soud v Mostě

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení 3 900 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení žalobkyně uzavřeli účastníci 8. 4. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit a zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 900 Kč, to vše do 21. 4. 2021. Žalovaný ve stanovené lhůtě nezaplatil ničeho a je v prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Společně s tím vyzval soud žalobkyni, aby navrhla soudu jakékoliv důkazy prokazující, že před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala možnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Na výzvu soudu žalobkyně žádné důkazy nenavrhla. 4. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Dne 8. 4. 2021 uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal úvěr vrátit a zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 900 Kč, to vše do 21. 4. 2021. Soud nemá za prokázané, že před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala žalobkyně možnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Žalovaný ve stanovené lhůtě nezaplatil ničeho. Následně žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení nejpozději do 14. 2. 2022. 5. Smlouvu o úvěru posoudil soud podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Úroky z prodlení posoudil soud podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. Při posuzování procesu uzavření smlouvy o úvěru vycházel zdejší soud ze závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 4129/18, bod 21., kde Ústavní soud uvedl, že:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila - řečeno slovy judikatury Soudního dvora - úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá.“ 7. Vztah mezi účastníky v době uzavírání smlouvy byl vztah mezi podnikateli, tedy mezi profesionály. Nicméně tato skutečnost sama o sobě nezbavuje žalobkyni povinnosti jednat v právním styku v souladu s dobrými mravy, tak jak to předpokládají obecné zásady občanského zákoníku. Nelze připustit, aby žalobkyně, jejímž předmětem podnikání je poskytování úvěrů, umožnila komukoliv uzavřít smlouvu o úvěru (a tím se zadlužit), aniž by předtím zkoumala, zdali bude schopen svůj dluh dle podmínek uvedených ve smlouvě o úvěru splatit a dostát tak svým závazkům. V souzeném případě se žalobkyně žádným způsobem nezabývala skutečností, zdali bude žalovaný svůj dluh schopen ujednaným způsobem splácet a spokojila se pouze s tím, že je žalovaný podnikatelem a na základě toho uzavřela, že takovéhoto zkoumán není třeba. Soud toto jednání žalobkyně vyhodnotil (v souladu s judikaturou Ústavního soudu) jako jednání v rozporu s dobrými mravy. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Soud vyhodnotil uzavření smlouvy žalobkyní s žalovaný jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Ze stejného důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatná. Neplatnou smlouvu vypořádal soud podle zásad o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a následující o. z.). Žalovaný obdržel od žalobkyně 3 000 Kč a za to nezaplatil žalobkyni ničeho. Žalobkyně má tak nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3 000 Kč. 9. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Žalovaný pak měl plnit dluh ihned poté, co k tomu byl vyzván. Za tuto výzvu považuje soud předžalobní upomínku, kde byl žalovaný vyzván k zaplacení nejpozději do 14. 2. 2021. Ode dne následujícího přiznal soud žalobkyni též nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení. Pokud požadovala žalobkyně úroky z prodlení za dřívější období, soud v této části žalobu zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež měla v řízení pouze nepatrný neúspěch, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 900 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.