48 C 97/2022-86 — Okresní soud v Mostě

Napadeným rozsudkem okresní soud ve výroku I. zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 458,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 532,70 Kč a s úrokem z úvěru ve výši 88 % z částky 9 500 Kč od [datum] do zaplacení, ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 73,40 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 9 500 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] úvěr ve výši 10 000 Kč, na který měl žalovaný uhradit celkem 18 917 Kč v 52 týdenních splátkách, uhradil však pouze 500 Kč. Podle žalobních tvrzení naplnila právní předchůdkyně žalobkyně svou zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr důkladně a bezezbytku. Vycházela zejména z informací, které si zjišťovala z nezávislých zdrojů (bankovní i nebankovní registry klientských informací, insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí aj.), jakož i z informací poskytnutých spotřebitelem a podrobila je porovnání se statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, jež vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o úvěr. Žalovaný předložil pracovní smlouvu, z níž bylo patrné, že od roku 2018 je zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [obec], a to na pozici elektromontéra; jako svůj měsíční příjem uvedl částku 25 800 Kč, což pověřený zástupce předchůdkyně žalobkyně ověřil z doloženého potvrzení příjmu. Pověřený zástupce rovněž provedl podrobnou analýzu výdajů a příjmů, přičemž využil i skóringového systému. Po posouzení příjmu provedl také vyhodnocení všech rozhodujících výdajů žalovaného, kdy posuzoval nejen výdaje sdělené a doložené žalovaným, ale konfrontoval je také s právními instituty z oblasti sociální politiky (např. životní minimum) a částkami vycházejícími ze statistických dat. Právní předchůdkyně žalobkyně však neměla žádnou objektivní možnost zjistit, jakým způsobem nakládá žalovaný s peněžními prostředky v hotovosti, ani jaká byla hotovostní rezerva žalovaného, ze které mohl žalovaný také hradit některé mandatorní výdaje, o kterých se právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dozvědět. Není tedy možné po poskytovateli úvěru požadovat, aby byly veškeré výdaje objektivně ověřené, tento požadavek je nenaplnitelný. Okresní soud na předmětnou smlouvu o úvěru aplikoval ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 257/2016 Sb.); dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 tohoto zákona absolutně neplatná, neboť žalobkyně neprokázala, že dostála (resp. její právní předchůdkyně) povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Žalobou uplatněný nárok tedy okresní soud posoudil podle ustanovení týkajících se závazků z bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“). Žalovanému proto uložil povinnost k zaplacení částky 9 500 Kč jako rozdílu mezi poskytnutou částkou 10 000 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 500 Kč, a to včetně úroku z prodlení, jak je specifikován ve výroku II. napadeného rozsudku; ve zbytku žalobního nároku vzhledem ke shora uvedeným závěrům žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady v tomto řízení nevznikly. Žalobkyně napadla odvoláním výroky I. a III. shora uvedeného rozsudku, domáhala se jejich změny spočívající v přiznání žalobou zamítnutých nároků a přiznání náhrady nákladů prvostupňového řízení, případně zrušení napadené části rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Namítala, že před poskytnutím úvěru sepsal vázaný zástupce právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaný žádost o spotřebitelský úvěr, tedy zákaznickou kartu. Vázaný zástupce, který je povinen splnit zkoušku odborné způsobilosti a disponuje tak odbornými znalostmi, před podpisem smlouvy o úvěru ověřil příjmy a výdaje žalovaného prostřednictvím potvrzení o příjmu. Byl ověřen zdroj příjmů, tedy že žalovaný je zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem v [obec]. V této souvislosti odvolatelka upozornila na nesprávné právní posouzení předmětného sporu okresním soudem, když v právně a skutkově obdobné věci jsou závěry Ústavního soudu v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne [datum] zcela opačné; okresní soud se tak při hodnocení, zda úvěruschopnost byla zkoumána řádně, odchýlil od ustálené judikatury. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, která má za správná a dostatečná a na něž v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Sdílí rovněž i právní závěry, které okresní soud na základě těchto skutkových zjištění učinil; také v tomto směru může na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Při aplikaci uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru na zjištěný skutkový stav dospěl okresní soud k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] Odvolací soud má tento závěr za správný. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr přesto, že úvěruschopnost žalovaného nebyla ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru řádně posouzena; žalobkyně tedy nemohla dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet. Okresní soud uzavřel, že v případě výdajů žalovaného vycházela žalobkyně (její právní předchůdkyně) pouze z tvrzení žalovaného, přičemž nebylo provedeno rozložení celkové tvrzené částky na jednotlivé složky tak, aby mohla být výše výdajů posouzena s ohledem na obvyklou výši takových výdajů. Není zřejmé, zda žalovaný přispívá na bydlení u rodičů a v jaké výši, s jakým nákladem dojíždí do zaměstnání do [obec], případně zda bydlí v průběhu týdne v [obec] a s jakým nákladem, ev. kde má místo výkonu práce a zda mu s tím vznikají nějaké náklady a v jaké výši, stejně tak není zřejmé, zda má žalovaný nějaké náklady spojené se svým trvalým bydlištěm v [obec]. Rovněž se žalobkyně nezabývala skutečností, kterou žalovaný při sjednávání úvěru uvedl, že úvěr ve výši 10 000 Kč potřebuje pro uhrazení akontace. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného navíc zpětně prokazuje i to, že žalovaný uhradil pouze jednorázově částku 500 Kč. Odvolací soud závěry okresního soudu sdílí. Jak vyplývá ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr, má žalovaný trvalý pobyt v [obec], kontaktní adresu (adresu výběru) má pak ve [obec], ohledně bydlení je v kartě zatržena