42 T 142/2023-821 — Okresní soud v Mostě

1. Po podání obžaloby soud z předloženého spisu zjistil, že přípravné řízení bylo provedeno podle zákona a byla dodržena zejména všechna ustanovení garantující respektování práv na obhajobu.2. Obžalovaný v hlavním líčením učinil ve smyslu § 206a odst. 1 tr. řádu prohlášení viny, v němž uvedl, že cítí být vinen spácháním skutku popsaného v obžalobě, chce prohlásit svou vinu, přičemž souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací, přičemž za nesporné považuje všechny skutečnosti popsané v obžalobě. Jelikož všechny skutkové okolnosti uvedené v obžalobě učinil nespornými i státní zástupce, který navrhl, aby soud prohlášení viny obžalovaným přijal, soud důsledně tomu ve smyslu § 206c odst. 4 tr. řádu toto prohlášení viny přijal a podle § 206c odst. 6 tr. řádu upustil od dokazování v rozsahu, v němž obžalovaný svou vinu prohlásil.3. Z těchto důvodů soud uznal obžalovaného vinným ve smyslu podané obžaloby, neboť o jeho vině kromě prohlášení viny svědčí ve smyslu § 206c odst. 5 tr. řádu i zjištěný skutkový stav.4. S ohledem na nespornost průběhu skutkového děje a právní kvalifikace je tak odůvodnění zaměřeno na skutečnosti týkající se rozhodnutí o druhu a výměře uloženého trestu.5. Jednání obžalovaného vykazuje typovou shodu s činy obdobné povahy a odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. S ohledem na to, že obžalovaný spáchal kvalifikovaný zločin, je společenská škodlivost jeho jednání natolik vysoká, že možnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu je vyloučena.6. Při rozhodování o druhu a výši trestu vycházel soud v ustanovení § 37 a § 39 tr. zákoníku a přihlížel ke kritériím zde uvedeným, tedy k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy. Přihlédnuto bylo také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele.7. V důsledku použité právní kvalifikace byl tedy obžalovaný ohrožen trestem odnětí svobody na jeden rok až šest leta to dle nejpřísnější právní kvalifikace zločinu podplacení podle § 332 odstavce 2 písmena b) tr. zákoníku.8. Soud v případě obžalovaného , jméno FO, shledal polehčující okolnost v prohlášení viny (byť jde o okolnost výslovně neuvedenou v § 41 tr. zákona, nicméně je toto jedním z důvodů, při nichž soud podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby).9. Přitěžující okolnosti soud shledal v tom, že obžalovaný spáchal více trestných činů a byl již za trestný čin v minulosti mnohokrát odsouzen.10. Soud vzal v úvahu ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku a s ohledem na zmíněné okolnosti případu dospěl k závěru, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by vzhledem k těmto okolnostem bylo nepřiměřeně přísným trestem. Aby mohl mít dohled na tím, zda obžalovaný vede řádný život, odložil výkon trestu vyměřeného při polovině sazby na nejdelší možnou zkušební dobu v trvání pěti let.11. Soud při úvahách o druhu a výměře trestu vycházel ze zásad stanovených v § 39 trestního zákoníku, přičemž důsledně respektoval zásadu individualizace trestu, jak je dlouhodobě akcentována judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Podle ustálené judikatury platí, že trest musí být ukládán nikoli mechanicky podle minulosti pachatele, ale s ohledem na jeho aktuální osobu, chování po činu a reálné možnosti nápravy.12. Soud si je vědom skutečnosti, že obžalovaný se v minulosti opakovaně dopouštěl trestné činnosti, a tato okolnost byla náležitě hodnocena jako přitěžující. Současně však judikatura Nejvyššího soudu opakovaně zdůrazňuje, že ani četná recidiva nemůže automaticky vést k uložení nepodmíněného trestu, pokud ostatní zákonná kritéria svědčí o možnosti nápravy pachatele jiným, méně represivním způsobem.13. Jistým hlediskem pro rozhodnutí soudu byl i výrazný časový odstup čtyř let od spáchání trestné činnosti. Byť tato prodleva jde především k tíži obžalovaného, který ji způsobil svým uvězněním v cizině, přesto nelze odhlížet od názoru Nejvyššího soudu, který ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že s plynutím času klesá potřeba represivního působení trestu, zejména pokud pachatel v mezidobí vede řádný život. Tento aspekt nelze pominout ani v případě recidivisty, pokud je časový odstup spojen s pozitivní změnou jeho životních poměrů.14. Za významnou polehčující okolnost soud považoval prohlášení viny obžalovaného, jímž nejen přijal odpovědnost za své jednání, ale současně zásadním způsobem přispěl k hospodárnosti a urychlení trestního řízení. Tento procesní postoj by měl být reflektován nejen při úvahách o vině, ale i při ukládání trestu, neboť svědčí o schopnosti sebereflexe pachatele.15. Soud dále přihlédl k zásadní skutečnosti, že obžalovaný byl v mezidobí odsouzen zahraničním soudem k dlouhodobému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který z valné části vykonal, a z jehož zbytku byl podmíněně propuštěn pro dobré chování. Tento fakt nelze hodnotit izolovaně, neboť již sám o sobě představuje výrazný trestněprávní zásah, jenž naplnil represivní i preventivní složku trestu. I Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění je institucionálním vyjádřením resocializační funkce trestu a že obecné soudy jsou povinny tento aspekt respektovat i v navazujících řízeních. Uložení dalšího nepodmíněného trestu v době trvání podmíněného propuštění by v posuzovaném případě vedlo k popření jeho smyslu a faktickému zmaření probíhajícího resocializačního procesu, aniž by to bylo nezbytné z hlediska ochrany společnosti.16. Soud vzal rovněž v úvahu, že obžalovaný v současné době byť dosud krátce vykazuje stabilizovaný způsob života, má zajištěno zaměstnání i bydlení, což judikatura považuje za klíčové faktory svědčící o reálné možnosti jeho nápravy na svobodě.17. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obžalovaný si je plně vědom následků případného selhání, neboť by v takovém případě musel vykonat nejen trest uložený v této věci, ale i zbytek trestu zahraničního. Právě v této hrozbě soud spatřuje významný prvek individuální prevence, který může učinit podmíněný trest dostatečně účinným.18. Soud proto dospěl k závěru, že uložení trestu odnětí svobody v trvání tří let, tedy přísnějšího, než navrhoval státní zástupce, avšak za současného zachování jeho podmíněného účinku, představuje trest přiměřený, spravedlivý a plně způsobilý naplnit účel trestu. Současně se jedná o řešení, které zachovává dostatečný prostor pro výkon trestu v případě budoucího neosvědčení obžalovaného a tím i pro ochranu společnosti.19. Za tohoto stavu soud uzavřel, že uložený trest není projevem nepřípustné mírnosti, nýbrž výsledkem pečlivého zvážení všech relevantních okolností v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a odpovídá principu ultima ratio trestní represe, při jeho ukládání zohlednil veškerá zákonná kritéria podle § 39 trestního zákoníku, přičemž uložený tříletý trest odnětí svobody nelze považovat za marginální či ryze formální sankci, zvláště když je přísnější než návrh státního zástupce. Hodnocení trestu výlučně prizmatem trestní minulosti obžalovaného by bylo v rozporu se zásadou individualizace trestu a ustálenou judikaturou, která vyžaduje zohlednění aktuálních osobních poměrů a reálné možnosti nápravy. Uložený trest zároveň zachovává dostatečně intenzivní hrozbu jeho výkonu v případě neosvědčení, a to ve spojení s povinností vykonat i zbytek trestu uloženého zahraničním soudem. Za této situace soud dospěl k názoru, že trest je způsobilý naplnit nejen represivní, ale i preventivní a resocializační účel trestu. Jakýkoli další zásah do jeho přísnosti by již neodpovídal principu přiměřenosti a nezbytnosti trestní represe.