14 C 39/2026-95 – Okresní soud v Náchodě

1. Žalobce se podaným návrhem domáhá, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 17 594,97 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Tvrdí, že je aktivně legitimován na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi jeho právním předchůdcem, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, , datum, , Anonymizováno, dále uvádí, že žalovaný neplnil své povinnosti řádně a včas, proto právní předchůdce žalobce využil smluvního oprávnění a prohlásil úvěr za splatný v celé výši ke dni , datum, . Tímto jednáním se žalovaný dostala do prodlení s úhradou svého dluhu. Podle tvrzení žalobce tak žalovaný dluží částku 17 094,97 Kč na jistině, dále poplatky ve výši 500 Kč, smluvní úrok ve výši 3 172,67 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 1 258,95 Kč, a dále smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení z jistiny od , datum, do zaplacení.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Soudní zásilku obsahující žalobu i výzvu k vyjádření k postupu dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) považuje soud za doručenou s odkazem na usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1308/10. Ústavní soud v nálezu uvedl, že ustanovení § 49 o. s. ř., které upravuje doručování písemností do vlastních rukou, nezasahuje do ústavně chráněných práv, vyjádřených zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny. Tato úprava od základu mění pojetí doručování podle dosavadní úpravy tím, že opouští paternalistický přístup, který jí dominoval, a naopak vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit především sám. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v § 46b písm. a) o. s. ř., ze kterého vyplývá, že není principiálně významné, zda se adresát na adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Současně z tohoto ustanovení vyplývá, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. Tím má také možnost eliminovat problém související s tím, že na ohlašovně nebo v místě bydliště dle centrální evidence obyvatel nelze zanechat výzvu k převzetí zásilky. Jde o legitimní tlak na adresáta, aby soudu ohlásil adresu pro doručování, tedy adresu, kam lze zásilku spolehlivě doručit.3. Soud učinil z provedených důkazů tato skutková zjištění.4. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr, který je specifikován v žalobním tvrzení, tedy na základě smlouvy o revolvingovém úvěru byl žalovanému poskytnut úvěr 30 000 Kč. Žalobní tvrzení prokazuje smlouva o úvěru uzavřená s poskytovatelem úvěru. Úvěrové podmínky byly součástí smlouvy, v podmínkách jsou vysvětleny všechny náležitosti týkající se uzavírané smlouvy. Ze smlouvy zjistil soud, že výše úvěru činila 30 000 Kč, měsíční splátka činí 1 069 Kč, nejméně však 500 Kč, roční úroková sazba je ve výši 21,46 %, RPSN v době uzavření smlouvy činí 22,37 %. Součástí smlouvy byla i smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky splátky v prodlení, náhrada nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 600 Kč a poplatek 100 Kč za odeslání upomínky k úhradě splatné pohledávky. Možnost zesplatnění úvěru byla sjednána v úvěrových podmínkách, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Poskytnutí úvěru je doloženo výpisem z úvěrového účtu. Listina z , datum, dokládá zesplatnění úvěru. Z výpisu z úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalovaný uhradil 13 679 Kč, zbytek dlužné částky již neuhradil, ocitl se v prodlení po splatnosti sjednaných splátek a došlo k zesplatnění zbytku závazku. Žalobce zároveň žalovaného vyzval k úhradě celé dlužné částky, na což ale žalovaný nereagoval., právnická osoba, právní posouzení vychází soud z následujících ustanovení:6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen jako „zákon o s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.10. Žaloba je důvodná. Předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným úvěrovou smlouvu, a to v souladu s obchodními podmínkami. Na základě smlouvy žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky a sjednané poplatky a úroky vrátit ve sjednané lhůtě. Žalobce prokázal svá tvrzení důkazy shora uvedenými. Žalobní tvrzení je v logickém souladu s předloženými listinnými důkazy, tvoří logický celek. Žalovaný byl seznámen s podmínkami poskytnutí úvěru, s těmito podmínkami souhlasil, byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru a byly sjednány úroky, které je žalovaný povinen uhradit. Strany sjednaly možnost zesplatnění úvěru z důvodů prodlení s úhradou splátky úvěru. Požadovaný úrok odpovídá sazbám jiných poskytovatelů zápůjček nebo úvěrů. Žalovaný zůstal zcela nečinný. Smlouva je v souladu § 2395 a násl. o. z. a § 122 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru. Protože žalovaný svoji povinnost neplnil řádně, rozhodl žalobce o zesplatnění úvěru a důvodně se domáhá zaplacení výše uvedených částek. Žalovaný je tedy povinen uhradit dlužnou částku jistiny, poplatky, smluvní úrok, zákonný úrok z prodlení ve výši sazby platné v okamžiku prodlení, kapitalizovaný smluvní úrok a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení. Soud tedy žalobě vyhověl.11. Poskytovatel úvěru splnil zákonnou povinnost a posoudil úvěruschopnost žalovaného, tedy schopnost splácet. Zkoumal majetkové, pracovní a jiné poměry žalovaného, ověřil informace poskytnuté žalovaným oproti dokladům předloženým žalovaným.12. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve sporu úspěšný, má tak právo na náhradu nákladů řízení, a to na zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, náhradu nákladů za zastoupení advokátem, když odměna je vypočtena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Podle § 14b odst. 1 cit. vyhl. je odměna advokáta za tři úkony po 400 Kč, tedy 1 200 Kč, náhrada nákladů – režijní paušál podle § 14b odst. 6 je za tři úkony po 100 Kč, tedy 300 Kč a dále 21 % DPH z odměny a náhrady nákladů advokáta. Celkem tedy náklady řízení, které je žalovaný povinen zaplatit, činí 2 615 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce.13. Soud přiznal odměnu podle § 14b vyhl. č. 177/96 Sb. z následujících důvodů: Žaloba je považována za žalobu “formulářovou“, neboť žalobce podává obdobné žaloby opakovaně, na formulářovém ustáleném vzoru, ve kterém uvádí shodná skutková tvrzení, lišící se pouze konkrétními údaji o osobě žalovaného, odběrném místě a údajích o fakturaci. Žaloby se týkají právně obdobných věcí. Tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejedná se o žalobu, která by byla individuálně koncipovaným návrhem vždy novým pro konkrétní právně a skutkově odlišnou věc. Použití uvedeného ustanovení citované vyhlášky nevede ve svých důsledcích k porušení listiny základních práv a svobod a není rozporu s ústavou garantovaným právem na právní pomoc.