55 C 25/2025-73 — Okresní soud v Náchodě

1. Žalobce podal proti žalované žalobu o zaplacení celkem , hodnota, Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. V žalobě uvedl, že žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 48 000 Kč. Za úvěr se žalovaná zavázala zaplatit úrok ve výši 86,09 % a zavázala se jej splácet ve 48 měsíčních splátkách po 3 572 Kč. Žalobce posoudil schopnost žalované úvěr splácet z dokladů o příjmech a prohlášení žalované. Žalovaná dosud na poskytnutý úvěr nic nezaplatila.2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, podala odpor proti vydanému platebnímu rozkazu. Namítala zejména, že výše požadovaných úroků je extrémně vysoká. Uznává povinnost zaplatit dlužnou částku formou pravidelných měsíčních splátek, které jí umožňují její sociální a majetkové poměry. Potvrdila uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí částky úvěru 48 000 Kč.3. Před zahájením soudního jednání vzal žalobce co do částky uvedené ve výroku I. žalobu zpět. V rozsahu zpětvzetí soud řízení zastavil podle § 96 odst. 2 o.s.ř..4. Při soudním jednání žalobce doplnil žalobu a uvedl, že žalovaná z titulu úvěrové smlouvy žalobci zaplatila celkem , hodnota, Kč.5. Z návrhu na uzavření smlouvy, dodatku k návrhu a schválení úvěru soud zjistil, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobce poskytl žalované částku 48 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr včetně úroku, tj. celkovou částku 171 456 Kč vrátit ve 48 splátkách po 3 572 Kč. Zápůjční úroková sazba byla dohodnuta ve výši 129,66 %.6. Žalobce soudu předložil listinu nazvanou Hodnocení klienta, ze které zjistil, že při schvalování úvěru vycházel z celkových příjmů žalované 20 000 Kč měsíčně a výdajů včetně výdajů na nájemní bydlení ve výši 13 305 Kč. Žalovaná uvedla, že má jednu vyživovací povinnost.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen jako „o.z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále též jen jako „s. ú.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že nárok žalobce není ani částečně důvodný. Pro své rozhodnutí soud považoval za významné zodpovězení otázky, zda se v případě smlouvy o úvěru, která byla mezi účastníky uzavřena, jedná o platný smluvní závazek.12. V daném případě nelze smlouvu o úvěru považovat za platnou vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že ze strany žalobce došlo k pečlivému posouzení schopnosti úvěr splácet, když žalobce v tomto směru soudu nepředložil dostatečné důkazy. Pokud žalobce vycházel z příjmu žalované 20 000 Kč a jejích nezbytných výdajů 13 305 Kč měsíčně, byla chybně posouzena schopnost žalované splácet úvěr po dobu 48 měsíců ve splátkách po 3 572 Kč měsíčně. Žalobce nezohlednil, že žalovaná má vyživovací povinnost a nevzal v úvahu, že bydlí v nájmu, přičemž výše nájemného nijak neověřil (nájemné včetně poplatků celkem , hodnota, Kč měsíčně nepovažuje soud za reálné). Žalované podle názoru soudu nezbývala dostatečná finanční rezerva na její ostatní nebo mimořádné výdaje, a to po dobu 4 roků (zejména dostatek finančních prostředků pro její dítě, rezerva v případě nemoci, nebo rezerva na vyšší výdaje související s bydlením). Žalobce tedy neprokázal, že pečlivě, v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, zjišťoval schopnosti žalované úvěr ve stanovené lhůtě vrátit.13. Pokud žalobce přesto, že pečlivě neposoudil schopnost žalované vrátit úvěr a jeho příslušenství v souladu se smlouvou, se žalovaným smlouvu uzavřel, byla smlouva od počátku neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú.. Neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní vzhledem k tomu, že dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu. Porušení zákona ze strany poskytovatele úvěru zjevně porušuje veřejný pořádek, neboť v případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, jelikož předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného. Nárok žalobce soud tedy posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 Občanského zákoníku. Podle smlouvy o úvěru a shodných tvrzení účastníků žalobce poskytl žalované částku 48 000 Kč, žalovaná žalobci zaplatila 122 000 Kč, tedy o 74 000 Kč více, než činila výše jejího bezdůvodného obohacení, které získal. Žalobní požadavek proto není ani částečně důvodný.14. S ohledem na shora uvedené závěry o neplatnosti smlouvy o úvěru soud uplatněný nárok žalobce zcela zamítl. Žalobce z důvodu neplatnosti smlouvy nemá nárok na zaplacení poplatků za poskytnutí úvěru a smluvních úroků, ani úroků z prodlení.15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř.. Ve sporu zcela uspěla žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.