12 C 282/2021-27 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se domáhala po žalované jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba], [IČO], zaplacení částky 11.350 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. Žalovaná dohodnuté splátky nehradila řádně. Žalobkyně tvrdila, že ke dni postoupení žalovaná uhradila částku 6.650 Kč, dále již nebylo hrazeno ničeho. Žalobkyně požadovala zaplacení částky 8.827,85 Kč jako dlužnou jistinu, částku 2.522,15 Kč jako dlužné úhrady za služby, smluvní úrok ve výši 18,96% ročně z dlužné jistiny, a to od [datum] do zaplacení. Žalobkyně se po žalované dále domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ věřitel“), a žalovanou bylo písmeně dohodnuto, že věřitel žalované poskytne peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala věřiteli vrátit poskytnuté prostředky spolu s úrokem ve výši 2.000 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši 4.000 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 300 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Výše zápůjční úrokové sazby byla sjednána na 18,96% p.a. Žalovaná ve smlouvě prohlásila, že peněžní prostředky v hotovosti převzal. Žalovaná je ve smlouvě označena jménem, příjmením, rodným číslem a adresou bydliště. 4. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná o svých poměrech písemně prohlásila, že bydlí v nájemním bytě, je svobodná, má 1 vyživovací povinnost, je na mateřské dovolené, má příjem z dávek státní sociální podpory ve výši 7.600 Kč a 3.410 Kč měsíčně, další příjmy 22.600 Kč, má dluhy z úvěru ve výši 22.000 Kč, hradí splátky úvěrů ve výši 3.000 Kč měsíčně a její výdaje na bydlení činí 4.000 Kč a osobní výdaje 13.500 Kč. Věřitel zde uvedl, že prohlášení žalované ověřil bankovními výpisy, dokladem o přiznání dávek a složenkami. Uvedené informace žalovaná stvrdila svým čestným prohlášením a podpisem. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek má soud prokázáno, že mezi věřitelem a žalobkyní bylo dohodnuto postoupení pohledávek za žalovaným. 6. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] a podacího lístku má soud prokázáno, že žalovanému byla dne [datum] zaslána výzva k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dnů a současně byla vyrozuměna o postoupení pohledávek. 7. Z výzvy k plnění před podáním žaloby ze dne [datum] a podacího lístku má soud prokázáno, že žalované byla dne [datum] zaslána výzva k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. 8. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a věřitelem byla uzavřena smlouva o zápůjčce, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda věřitel řádně splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. 15. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý úvěr 10.000 Kč zaplatit v 60 týdenních splátek po 300 Kč. Z předložené zákaznické karty je zřejmé, že věřitel při prověřování úvěruschopnosti žalované postupoval zcela formálně a spokojil se s tím, že uvedené informace žalovaná stvrdila svým čestným prohlášením a podpisem. O tom svědčí zejména to, že žalobkyně nedisponuje kopiemi dok