10 C 23/2023-31 — Okresní soud v Nymburce

Žalobou ze dne 7. 11. 2022 se žalobkyně, na níž v důsledku placení zákonem předepsaných příspěvků přešlo právo t. č. již zletilé [jméno] [příjmení], [datum narození], na výživné, domáhala, aby nadepsaný soud žalovanému, otci jmenované, zvýšil výživné, dřív stanovené taktéž jeho rozsudkem č. j. [číslo jednací], a to z částky 100 Kč měsíčně na částku 500 Kč měsíčně, počínaje od 1. 6. 2022. V této souvislosti žalobkyně poukázala na skutečnost, že se v mezidobí zlepšily výdělkové poměry žalovaného, neboť si tento našel stálé zaměstnání. Podáním ze dne 8. 2. 2023 vzala žalobkyně uplatněný nárok zpět co do zvýšení výživného pro období od 1. 6. 2022 do 31. 12. 2022. Vzhledem k tomu, že tak žalobkyně učinila dřív, než bylo ve věci zahájeno jednání, soud, ve smyslu § 96 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 96 odst. 4 o. s. ř., výrokem I. tohoto rozsudku zpětvzetí vyhověl bez zjišťování stanoviska žalovaného a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. Žalovaný při jednání sdělil, že uplatněný nárok uznává a že již výživné ve výši 500 Kč měsíčně platí. Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Žalovaný nárok žalobkyně, na kterou, ve smyslu § 961 odst. 2 o. z., přešlo právo na placení výživného pro [jméno] [příjmení], [datum narození], při jednání uznal v plném rozsahu. O podané žalobě pak lze rozhodnout rozsudkem pro uznání, neboť se jedná o věc, v níž jde o projednávání sporu založeného ze zákonné povinnosti otce platit jeho t. č. zletilé dceři výživné, kteroužto povinnost právní úprava, např. ve smyslu § 923 odst. 1 o. z., ponechává v dispozici účastníků a případná ingerence soudu stran určení a vymezení této povinnosti nastupuje až jako důsledek nesouladu stanovisek osoby vyživované a vyživující. Byť právo na výživné přešlo na žalobkyni. Tím spíše akceptoval-li žalovaný povinnost platit výživné ve výši 500 Kč měsíčně již před datem vyhlášení rozsudku, a tento tak toliko zafixuje již existující skutkové poměry. Za daného stavu proto povaha věci, ve smyslu § 153a odst. 2 o. s. ř., nevylučovala sjednání smíru, a tedy ani možnost, aby ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Soud proto ve věci, ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř., rozhodl rozsudkem pro uznání, přičemž současně změnil rozsudek, jímž byla stanovena dosavadní výše výživného Stran náhrady nákladů řízení rozhodl soud tak, že se tato, ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř., nepřiznává žádnému z účastníků řízení, neboť se žalobkyně, která v řízení v plném rozsahu uspěla, práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala. V odůvodnění tohoto rozsudku, jako rozsudku pro uznání, ve smyslu § 157 odst. 3 o. s. ř., soud vymezil pouze důvody vedoucí k vydání rozsudku pro uznání.