12 C 311/2022-32 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se domáhala po žalované jako právní nástupkyně společnosti [právnická osoba], [IČO], zaplacení částky 27.900 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč. Žalovaná dohodnuté splátky nehradila řádně. Žalobkyně tvrdila, že ke dni postoupení žalovaná uhradila částku 8.100 Kč, dále již nebylo hrazeno ničeho. Žalobkyně požadovala zaplacení částky 20.000 Kč jako dlužnou jistinu, částku 7.900 Kč jako dlužné úhrady za služby, kapitalizované úroky ve výši 2.088,45 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 722,50 Kč, smluvní úrok ve výši 24,57 % ročně z dlužné jistiny, a to od [datum] do zaplacení. Žalobkyně se po žalovaném dále domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny od [datum]. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že mezi společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ věřitel“), a žalovaným bylo písmeně dohodnuto, že věřitel žalované poskytne peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč a žalovaná se zavázala věřiteli vrátit poskytnuté prostředky spolu s úrokem ve výši 4.000 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4.000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši 8.000 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 600 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Výše zápůjční úrokové sazby byla sjednána na 24,57 % p.a. Žalovaná ve smlouvě prohlásila, že peněžní prostředky v hotovosti převzala. Žalovaná je ve smlouvě označena jménem, příjmením, rodným číslem a adresou bydliště. 4. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná o svých poměrech písemně prohlásila, že bydlí v nájemním bytě, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou, má příjem 16.000 Kč čistého měsíčně, hradí v souvislosti s bydlením 7.500 Kč měsíčně a její běžné měsíční výdaje činí 5.000 Kč. Věřitel zde uvedl, že prohlášení žalované ověřil potvrzením o příjmu. Uvedené informace žalovaná stvrdila svým čestným prohlášením a podpisem. Údaje o výši nákladů na bydlení věřitel ověřil čestným prohlášením žalované a potvrzením o vkladu částku 7.500 Kč na účet třetí osoby. 5. Z pracovní smlouvy soud zjistil, že žalovaná se dohodla s agenturním zaměstnavatelem o vykonávání práce blíže neurčeného druhu počínaje [datum], za blíže neurčenou mzdu a v blíže neurčeném místě. Z potvrzení soud zjistil, že žalovaná v období od března do listopadu 2019 měla průměrný měsíční příjem 16.000 Kč u zaměstnavatele [právnická osoba] 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu postoupených pohledávek má soud prokázáno, že mezi věřitelem a žalobkyní bylo dohodnuto postoupení pohledávek za žalovanou. 7. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] a podacího lístku má soud prokázáno, že žalované byla dne [datum] zaslána výzva k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dnů a současně byla vyrozuměna o postoupení pohledávek. 8. Z výzvy k plnění před podáním žaloby ze dne [datum] a podacího lístku má soud prokázáno, že žalované byla dne [datum] zaslána výzva k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. 9. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a věřitelem byla uzavřena smlouva o zápůjčce, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda věřitel řádně splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli. 16. V projednávané věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s řádnou péčí o