12 C 100/2024-50 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení peněžitého plnění uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku, a to jako nezaplacené jistiny ve výši 8.000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3.500 Kč, smluvní pokuty ve výši 1.400 Kč a zákonných úroků prodlení z dlužné částky, přičemž tyto nároky žalobkyně dovozovala ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, .2. Žalovaný potvrdil, že se prostřednictvím internetu dohodl se žalobkyní o poskytnutí úvěru ve výši 8.000 Kč a že tyto peněžní prostředky od žalobkyně převzal. Namítal, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru náležitě nezkoumala jeho úvěruschopnost a že výše RPSN je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný tvrdil, že žalobkyni již vrátil peněžní prostředky v částce 5.237 Kč. Dále uváděl, že není schopen zbývající částku 2.763 Kč žalobkyni uhradit najednou, žádal o stanovení plnění ve splátkách po 1.000 Kč a 1.763 Kč.3. Mezi žalobkyní a žalovaným bylo nesporné, že dne , datum, bylo mezi nimi prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dohodnuto, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky v částce 8.000 Kč a žalovaný žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky vrátí s úroky v dohodnutém termínu ve splátkách. Dále bylo nesporné, že žalobkyně žalovanému částku 8.000 Kč skutečně poskytla.4. Z potvrzení ČSOB soud zjistil, že žalovaný žalobkyni uhradil částku 5.237 Kč.5. Z posouzení úvěruschopnosti a žádosti o úvěr soud zjistil, že žalobkyně před poskytnutím úvěru měla ke dni , datum, informace o dalších 3 nesplacených úvěrových závazcích žalovaného ve výši 25.203, 9.240 Kč a úvěrový rámec ve výši 16.800 Kč. Dále žalobkyně disponovala údaji, ze kterých vyplývalo, že žalovaný je zaměstnán s měsíčním příjmem 30.000 – 34.557 Kč, je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, jeho náklady na bydlení činí 4.000 Kč měsíčně a jeho měsíční splátky úvěrů činí 4.500 Kč měsíčně.6. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Ustanovení § 2993 o. z. uvádí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (1) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (1) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.10. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 o. z., současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o. z. a § 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Soud se v návaznosti na tento právní závěr dále zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá ust. § 87 odst. 1 zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustálené soudní praxe platí, že se nemůže poskytovatel úvěru zbavit své povinnosti zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žadatele tím, že se spokojí s jeho tvrzeními; tato tvrzení musí být hodnověrně doložena a posouzena, přičemž skutečnosti uváděné žadatelem mají být pro poskytovatele úvěru jen jedním ze zdrojů informací. Poskytovatel úvěru musí sám proaktivně zjišťovat všechny údaje potřebné pro posouzení úvěruschopnosti žadatele: nespolupracuje-li žadatel dostatečně, nebo není-li možno potřebné informace v dostatečném rozsahu zjistit či ověřit, je jediným možným důsledkem neposkytnutí úvěru, vystačit jen s údaji poskytnutými samotným žalovaným v takové situaci nelze (např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. V projednávaném případě soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, tedy aniž by spolehlivě zjistila, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tedy vrátit jistinu a zaplatit úroky ve splátkách. Z údajů, které žalobkyně zjistila o úvěrovém zatížení žalovaného, vyplývaly jednoznačné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet další úvěr. Žalobkyně v řízení neprokázala, že zjistila úplné a pravdivé údaje o příjmech a výdajích žalovaného a že tyto náležitě ověřila. Žalobkyně v tomto směru důkazní břemeno neunesla, k jednání soudu se nedostavila a sama se tak vzdala možnosti být při nařízeném jednání soudem poučena o potřebě označení důkazů k prokázání těchto tvrzení a o následcích nesplnění povinnosti důkazní v podobě neúspěchu ve sporu (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Důsledkem porušení povinnosti žalobkyně s odbornou péčí zkoumat a řádně vyhodnotit schopnost žalovaného jej reálně splácet, je tak absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, kterou účastníci uzavřeli, a to ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.12. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 8.000 Kč, vzniklo jí ve smyslu § 2993 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení v této výši. S ohledem na skutečnost, že žalovaný na svůj dluh zaplatil již 5.237 Kč, zbývá k úhradě částka 2.763 Kč. Žalovaným již uskutečněné úhrady lze na dluh z bezdůvodného obohacení započíst, aniž by bylo zapotřebí projevu směřujícího k započtení (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007 ze dne 30. 4. 2009). Soud uložil žalovanému dobu plnění v délce, která odpovídá možnostem žalovaného (§ 87 odst. 2 z. s. ú.) Právo na úrok z prodlení dle § 1970 o.z. žalobkyni dosud nevzniklo, neboť splatnost dluhu nastane teprve 60. dnem po právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ohledně zbytku uplatněného nároku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).13. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že oba účastníci měli úspěch jen částečný, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.