16 C 166/2024-36 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částek specifikovaných shora ve výrocích I. a II. z titulu revolvingového úvěru poskytnutého žalovanému společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále též „právní předchůdkyně“). Tvrdila, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, , jíž se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ke kreditní kartě do výše limitu , částka, a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet i s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši minimální splátky stanovené jako 5% čerpaného úvěru, přičemž šlo zejména o poplatky pravidelně se opakující (za vedení karty, správu účtu, doplňkové služby), poplatky za jednotlivá čerpání úvěru, poplatky spojené s blokací, ztrátou, obnovou kreditní karty či mimořádné poplatky; nedílnou součástí byly produktové podmínky revolvingového úvěru, sazebník a úrokový lístek. Úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím tohoto úvěru právní předchůdkyně posuzovala na základě informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr (kdy vyšla z tvrzení, že žalovaný je svobodný, žije u rodičů, povolání má na dobu neurčitou a příjem domácnosti činí , částka, čistého měsíčně), uváděný příjem žalovaného , částka, čistého měsíčně ověřila z dokladu o příjmu žalovaného doloženého k jiné žádosti o úvěr, dále vyšla z údajů databází BRKI, NRKI, insolvenčního rejstříku a databáze Ministerstva vnitra ČR, přičemž v jeho výdajích zohlednila jednak splátky jiných produktů ve výši , částka, , jednak výši životního minima korigovanou historickými daty Českého statistického ústavu. Právní předchůdkyně žalovanému v souladu se smlouvou otevřela úvěrový účet a vydala mu kreditní kartu, žalovaný však poskytnutý úvěr nesplácel řádně a včas, proto právní předchůdkyně v souladu s ujednáním prohlásila úvěr ke dni , datum, za okamžitě splatný. Právní předchůdkyně uzavřela s žalobkyní dne , datum, smlouvu o postoupení pohledávky, na základě níž byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), když žalobkyně s takovým postupem souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, v důsledku čehož se má za to, že s takovým postupem souhlasí.4. Na základě listinných důkazů vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci:Dne , datum, uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. , hodnota, a vydání a užívání kreditní karty, jíž se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému na dobu neurčitou peněžní prostředky do výše úvěrového rámce , částka, , čerpaného prostřednictvím kreditní karty, a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet i s úrokem 12 % ročně splátkami ve výši minimálně 2 % z vyčerpaného úvěrového rámce, jakož i platit poplatky ve smlouvě blíže specifikované; nedílnou součástí byly produktové podmínky revolvingového úvěru (prokázáno předmětnou smlouvou). V žádosti o úvěr ze dne , datum, žalovaný uvedl, že je svobodný, vyučený, zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, s příjmem , částka, čistého měsíčně (za poslední 3 měsíce), bydlí u rodičů, příjem domácnosti činí , částka, čistého měsíčně, žádné splátky jiných produktů neuváděl (prokázáno uvedenou žádostí). Ke dni žádosti o úvěr měl žalovaný aktivní již 3 produkty, konkrétně Flexikredit, Express Core a Konto Genius, kde celková výše splátek činila , částka, (prokázáno výpisem z BRKI a NRKI). Právní předchůdkyně žalovanému otevřela úvěrový účet, žalovaný začal úvěr čerpat dne , datum, a do , datum, vyčerpal a nevrátil celkem , částka, (prokázáno platební historií). Protože žalovaný opakovaně porušil smluvní ujednání, zejména se dostal do prodlení s úhradou minimální splátky o více než 30 dní, právní předchůdkyně celý dluh zesplatnila a žalovaného vyzvala k jeho úhradě do , datum, (prokázáno uvedeným dopisem ze dne , datum, ). Právní předchůdkyně oznámila žalovanému dopisem ze dne , datum, postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni (prokázáno uvedeným dopisem).5. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, dále též „ZSÚ“, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.6. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy7. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k závěru, že žalobou uplatněný nárok je důvodný jen zčásti.8. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. o. z.), šlo přitom o spotřebitelský úvěr (§ 2 odst. 1 ZSÚ), neboť žalobkyně vystupovala v postavení podnikatele (§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též „o. z.“), zatímco žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Žalobkyně byla poskytovatelkou úvěru podle § 3 odst. 1 písm. d) ZSÚ, bylo tedy namístě aplikovat rovněž příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, který klade na poskytovatele úvěru vyšší nároky. Ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ ukládá poskytovateli úvěru povinnost s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti je pak sankcionováno neplatností smlouvy o úvěru (§ 87 odst. 1 ZSÚ), a to absolutní (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18, či rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103). K absolutní neplatnosti je soud povinen přihlédnout ze své úřední povinnosti.9. Právní předchůdkyně se sice zabývala příjmem žalovaného, jak jí to zákon ukládá, ten si podle všeho i ověřovala, u výdajů žalovaného se však v zásadě spokojila se svými expertizami, aniž konkrétní výdaje žalovaného vůbec zjišťovala, což není dostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018; jeho závěry byly sice učiněny za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., nicméně s ohledem na smysl a význam současné právní úpravy je lze vztáhnout i na posuzovaný případ). Žalobkyně se vůbec nezajímala, jaké konkrétní náklady má žalovaný na bydlení, energie, dopravu, stravu, léky apod. Případné ekonomické modely nemohou tyto skutečnosti nahradit, neboť každý konkrétní případ je třeba posuzovat samostatně, s ohledem na individuální okolnosti případu. Závěr, že je třeba zabývat se též výdajovou stránkou žalovaného, je dán i tím, že vysoké příjmy nejsou vždy zárukou schopnosti splácet úvěr, neboť jim mohou odpovídat vysoké výdaje, které ve výsledku povedou k nemožnosti splácet úvěr. I kdyby tedy bylo s jistotou doloženo, že žalovaný má vysoké příjmy, bez spolehlivých znalostí výdajů z toho nelze – bez důvodných pochybností (§ 86 odst. 1 věta druhá ZOSÚ) –