13 C 305/2022-14 — Okresní soud v Novém Jičíně

Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky 4 000 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce se žalovaným uzavřeli Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobce ([anonymizována tři slova], [IČO], se sídlem [adresa]) dne [datum] žalovanému poskytl částku 4 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobce. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Soud rozhodoval bez jednání dle § 115a o.s.ř. a dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce ([anonymizována tři slova], [IČO], se sídlem [adresa]) se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobce dne [datum] žalovanému poskytl částku 4 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne [datum] nevrátil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobce. Dopisem ze dne [datum] byl žalovaný naposled vyzván k úhradě dluhu. Podle § 2390 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1887 občanského zákoníku postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu. Pododdíl 2 Změna v osobě dlužníka Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o zápůjčce podle § 2390 občanského zákoníku. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč, který ve lhůtě splatnosti nesplatil. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobce postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.