13 C 136/2023-14 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky 21 837,48 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet bankovním převodem formou pravidelných měsíčních splátek se splatností 1. splátky ke dni [datum] a každé další splátky vždy do stejně číselně označeného dne následujícího měsíce. Doporučená měsíční splátka úvěru byla s ohledem k výši čerpaných finančních prostředků stanovena ve výši 1 500 Kč. Minimální stanovená měsíční splátka pak měla představovat 5 % z čerpané výše úvěru, minimálně pak částku 500 Kč Celkem žalovaný čerpal úvěr až do částky 21 017,98 Kč. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel. Právní předchůdce žalobce využil svého smluvního oprávnění a úvěr na základě odstoupení od úvěrové smlouvy prohlásil ke dni [datum] za splatný. Ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru byl právní předchůdce žalobce oprávněn po žalovaném požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a dále pak zákonný úrok z prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem došlo s účinností ke dni [datum] k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce, o čemž byl žalovaný informován. Dlužnou částku však nezaplatil ani poté, co byl před podání žaloby písemně vyzván. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovaným dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru k účtu. Na základě toho poskytl žalobce žalovanému revolvingový úvěr ve formě úvěrového limitu ve výši 20 000 Kč. Žalovaný úvěrový limit přesáhl, když dosud nesplatil 21 017,98 Kč. V souladu s uzavřenou smlouvou vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 385,50 Kč (0,1 % denně z částky 21 017,98 Kč za dobu od [datum] do [datum]). Na poplatcích za upomínání o zaplacení tohoto úvěru pak žalobce požaduje 434 Kč, za dvoje osobní upomínání (217 Kč za každé takovéto upomínání). Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel žalobce z výplatních lístků žalovaného, z výpisu z jeho účtu, osobních údajů poskytnutých žalovaným a z lustrací žalovaného ve veřejných registrech včetně registru dlužníků. Úvěrující pak pohledávku postoupil na žalobce a žalovanému tuto skutečnost písemně oznámil. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení pohledávky, avšak bezvýsledně. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 6. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 7. Podle § 1887 nového občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu. 8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouvy o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Žalovaný úvěrový limit přečerpal až do výše 21 017,98 Kč a tuto částku dosud nevrátil. Úvěruschopnost žalovaného byla dostatečně zkoumána a zjištěné údaje nezavdávaly příčinu k pochybnostem o schopnosti žalovaného úvěry řádně splácet. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky dosud nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. 9. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 11. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. 12. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí i úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 22,68 % ročně je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl. 13. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků, výši sankční povinnosti a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (celkem 385,50 Kč) je přiměřená, a tudíž souladná se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy. Požadovaná náhrada za vymáhání ve výši 434 Kč (2 x 217 Kč za osobní návštěvy) má dle soudu rovněž charakter smluvní pokuty. I zde platí výše uvedené a soud proto i tuto pokutu považuje za přiměřenou, a protože byla sjednána přímo v samotné smlouvě, není zde žádný důvod, proč by v této části nemělo být žalobě vyhověno. 14. Konečně žalobce požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 544 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 092 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 21 837,48 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetn