13 C 243/2023-60 — Okresní soud v Novém Jičíně

Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaném zaplacení částky 223 061,37 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce se žalovaným uzavřeli Smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce dne [datum] žalovanému poskytl částku 220 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil, respektive vrátil jen malou část, a to 7 979,65 Kč, z čehož na umoření jistiny připadlo 358,63 Kč Vedle jistiny dluhu se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 232 403,29 Kč - smluvního úroku ve výši 16,10 % ročně z dlužné částky - poplatku za upomínání 600 Kč, celkem za dvě upomínky 1 200 Kč - poplatku za zesplatnění úvěru 300 Kč - dlužného pojistného v celkové výši 1 920 Kč odpovídající pěti dlužným měsíčním pojistným po 384 Kč) Žalovaný se k věci nevyjádřil. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobce se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce dne [datum] žalovanému poskytl částku 220 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne nevrátil, respektive vrátil jen malou část. Dopisem ze dne [datum] žalobce dluh zesplatnil a dopisem ze dne [datum] byl žalovaný naposledy vyzván k úhradě dluhu. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobce a žalovaným (žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Schopnost žalovaného splácet řádně úvěr byla dostatečně zkoumána, když kromě nahlížení do veřejných rejstříků vyšel úvěrující z výpisů z běžného účtu žalovaného. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 220 000 Kč, kterou měl vrátit ve 108 měsíčních splátkách ve výši 4 252,90 Kč. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky řádně nesplácel, když celkem zaplatil jen 7 979,65 Kč, z čehož na jistinu bylo započteno 358,63 Kč, soud mu uložil zaplatit i zbývající část jistiny, to je 219 641,37 Kč. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 16,1 %, je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. V případě sjednaného poplatku za upomínku ve výši 600 Kč (celkem za dvě upomínky 1 200 Kč) soud akcentoval jeho sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který má plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobce vzniklé s upomínáním žalované. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené a žalobě v této části vyhověl. Rovněž poplatek 300 Kč za prohlášení úvěru splatným je zcela přiměřený, a proto soud vyhověl i této části nároku. Dále soud dospěl k závěru, že bylo mezi účastníky platně sjednáno pojištění, kde však žalovaný neplnil řádně základní povinnost pojištěného, což je platit sjednané pojistné (384 Kč měsíčně). Žalobci tudíž přiznal i nárok na zaplacení dlužného pojistného ve výši 1 920 Kč. Konečně žalobce požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 45 711,60 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 11 154 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 223 061,37 Kč sestávající z částky 9 220 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 220 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 9 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 28 560 Kč ve výši 5 997,60 Kč.