13 C 262/2023-66 — Okresní soud v Novém Jičíně

Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne [datum] domáhal po žalovaných zaplacení částky 233 420,80 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce se žalovanými uzavřeli Smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne [datum] žalovaným poskytl částku 265 000 Kč, kterou žalovaní řádně nespláceli. Právní předchůdce žalobce proto přistoupil k zesplatnění zbývajícího dluhu. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobce. Žalovaní se k věci nevyjádřili. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud rozhodoval bez jednání a dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) se žalovanými uzavřel Smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne [datum] žalovaným poskytl částku 265 000 Kč, kterou se žalovaní zavázali splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 069 Kč spolu s úrokem ve výši 8. 45 % ročně (smlouva o úvěru). Žalovaní však přes výzvy právního předchůdce žalobce řádně nespláceli, v důsledku čehož došlo k zesplatnění celého dluhu ke dni [datum]. K tomuto dni žalovaní dlužili 220 252,30 Kč na jistině, 9 406,50 Kč na úrocích, 2 100 Kč na poplatcích, 312 Kč na smluvní pokutě a 1 350 Kč na pojištění (výpis z úvěrového účtu, výzvy právního předchůdce žalobce k placení závazků, oznámení o zesplatnení). Tato pohledávka byla smlouvou ze dne [datum] postoupena na žalobce (smlouva o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky). Dopisem ze dne [datum] byli žalovaní žalobcem naposledy před podáním žaloby vyzváni k úhradě dluhu (upomínka právního zástupce žalobce ze dne [datum]). V průběhu řízení pak žalobce vzal žalobu zpět v té části, kde se domáhal zaplacení poplatků, pokut a pojištění a nadále požadoval po žalovaných jen zaplacení dlužné jistiny ve výši 220 252,30 Kč. Podle § 2395 občanského zákoník smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanými (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaní coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Schopnost žalovaných splácet řádně úvěr byla dostatečně zkoumána, když kromě nahlížení do veřejných rejstříků vyšel úvěrující z údajů o výši příjmů a výdajů žalovaných. Žalovaným byl poskytnut úvěr ve výši 265 000 Kč, který umořili jen o 44 747,70 Kč. Zesplatnění celého dluhu bylo právním předchůdcem žalobce provedeno oprávněně v souladu s uzavřenou smlouvou, když byla žalovaným dána přiměřená lhůta, jako poslední možnost k uhrazení svých závazků po splatnosti, na což však žalovaní nereagovali. Celý dluh se stal proto splatným dnem [datum] Ani po tomto dni však nebylo na dluh ničeho dalšího zaplaceno. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobce postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku. Soud proto žalobě ve znění po částečném zastavení řízení vyhověl a uložil tedy žalovaným zaplatit dlužnou jistinu úvěru ve výši 220 252,30 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co se týče úroku z prodlení z částky 13 168,50 Kč, tedy úroku z prodlení z části nároku, který vzal žalobce zpět, tak soud v této části žalobu zamítl, neboť neshledal důvod, proč by žalovaní měli platit úroky z prodlení z částky, na jejíž zaplacení žalobce v průběhu řízení rezignoval. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 36 173,36 Kč, přičemž tato částka představuje 88,72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 94,36 % a úspěchu žalovaných v rozsahu 5,64 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 11 672 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 233 420,80 Kč sestávající z částky 9 260 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 630 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 9 260 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 050 Kč ve výši 5 050,50 Kč.