13 C 284/2021-82 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se návrhem doručeným Okresnímu soudu v Olomouci dne 27. 4. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 16. 6. 2008 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 42 400 Kč, která odpovídá půjčce ve výši 25 000 Kč a souhrnnému poplatku ve výši 17 400 Kč, a to v hotovosti v 53 pravidelných týdenních splátkách po 800 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 53 týdnů od data jejího podpisu, tj. dne 22. 6. 2009. Žalovaný po celou dobu trvání smlouvy uhradil pouze celkovou částku 8 250 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy se všemi právy s ní spojenými byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 na [právnická osoba] S. á. r. l., a to s účinností ke dni 1. 7. 2015. Tento přechodný věřitel následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 předmětnou pohledávku za žalovaným převedl s účinností ke dni 24. 8. 2018 na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne 6. 10. 2021 se bez omluvy nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného i žalobkyně (která se řádně z jednání omluvila). 3. Soud po provedeném dokazování učinil následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu: Na základě smlouvy o půjčce ze dne 16. 6. 2008 [číslo] [právnická osoba] x [právnická osoba] poskytla žalovanému v hotovosti půjčku ve výši 25 000 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem této smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit věřiteli celkovou částku 42 400 Kč, která je tvořena poskytnutou půjčkou ve výši 25 000 Kč a souhrnným poplatkem sjednaným přímo ve smlouvě ve výši 17 400 Kč, a to v 53 týdenních splátkách po 800 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že od věřitele v hotovosti převzal celou sjednanou částku (zjištěno ze smlouvy o půjčce a ze smluvních podmínek smlouvy o půjčce). Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy se všemi právy s ní spojenými byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 na [právnická osoba] S. á. r. l., a to s účinností ke dni 1. 7. 2015. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 25. 6. 2015, který byl žalovanému zaslán dne 31. 7. 2015. Tento přechodný věřitel následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 předmětnou pohledávku za žalovaným převedl s účinností ke dni 24. 8. 2018 na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 12. 9. 2018, který byl žalovanému odeslán dne 14. 9. 2018 (zjištěno ze smluv o postoupení pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacích archů). Podáním ze dne 12. 4. 2021 právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu ze dne 14. 4. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z podacího archu). 4. Dle § 3028 odst. 3 nového občanského zákoníku není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí účinnosti. 5. Dle § 657 starého občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejné druhu. 6. Dle § 517 odst. 1,2 starého občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 7. Dle ustanovení § 1879 nového občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 8. Dle ustanovení § 1880 odst. 1, 2 nového občanského zákoníku postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí. 9. Soud v rámci právního hodnocení zhodnotil zjištěné skutečnosti ve spojení s výše uvedenými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je částečně důvodná. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni na základě výše uvedených smluv byla předmětná pohledávka za žalovaným platně převedena a toto bylo žalovanému řádně oznámeno. V řízení bylo dále zjištěno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena platná smlouva o půjčce podle tehdy platného občanského zákoníku, na základě které věřitel žalovanému poskytl v hotovosti půjčku ve sjednané výši a žalovaný se zavázal uhradit věřiteli celkovou částku 42 400 Kč, která je tvořena poskytnutou půjčkou ve výši 25 000 Kč a souhrnným poplatkem sjednaným přímo ve smlouvě ve výši 17 400 Kč. Soud je po provedeném dokazování toho názoru, že souhrnný poplatek v celkové výši 17 400 Kč je i přes své smluvní označení ve skutečnosti sjednaným úrokem. Účastníci smlouvy si v rámci zásady smluvní volnosti můžou sjednat i další plnění, které budou dlužníku poskytnuty a věřitel se zaváže nad rámec úroku zaplatit další poplatky. Z obsahu smlouvy však neplyne, že by se věřitel reálně zavázal k jakémukoliv jinému plnění než k poskytnutí půjčky. Navíc mezi účastníky fakticky žádné úroky sjednány nebyly, což by zcela odporovalo předmětu podnikání věřitele, když je naprosto nepochybné, že předmětem jeho činnosti a jeho zisků je poskytování půjček za úplatu. Soud tak má za to, že se dlužník ve smlouvě zavázal k zaplacení úroků ve výši 17 400 Kč, které při přepočtu dle sjednané výše jistiny odpovídají úrokům ve výši 69,6 % za 53 týdnů. Takto sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký, neboť je několikanásobně vyšší než obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě bydliště žalovaného v době uzavření smlouvy. Podle nahlédnutí do systému ARAD úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v červnu roku 2008 činily maximálně 20,99 %, průměr se pohyboval kolem 7 %. Uvedené ujednání je nezbytné hodnotit jako nemravné a tudíž absolutně neplatné (viz závěry rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Soud tak má za to, že věřiteli tak vzniklo právo pouze na vrácení poskytnuté částky ve výši 25 000 Kč nikoliv právo na zaplacení úroků ve výši 17 400 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný podle tvrzení žalobkyně na předmětnou pohledávku uhradil celkem částku 8 250 Kč, činí aktuální dlužná jistina částku 16 250 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na zaplacení dlužné jistiny společně se zákonnými úroky z prodlení z této částky, když jejich požadovanou výši a období, za které jsou požadovány, soud shledal v souladu se zákonnými předpisy a ujednáním účastníků. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Lhůta plnění byla určena jakožto obecná třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V dané věci byl pro účely výpočtu soudních nákladů více úspěšný žalovaný, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.