13 C 41/2022-26 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 700 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svůj žalobní nárok odůvodnila tím, že žalovaný byl dne [datum] převezen do záchytné stanice [nemocnice] ve [město], kde mu byla poskytnuta potřebná lékařská péče, vyšetření a ošetření s následnou nutnou hospitalizací. Za pobyt a ošetření u žalobkyně byly žalovanému vyúčtovány náklady ve výši 2 000 Kč, přičemž žalovaný svůj dluh ve výši 2 000 Kč uznal s tím, že se zavázal dluh zaplatit žalobkyni do 14 dnů od podpisu uznání ([datum]) t.j. do [datum]. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani přes písemnou výzvu k zaplacení ze dne [datum] dosud žalobkyni uhradil pouze částku 300 Kč, domáhá se žalobkyně svého nároku soudní cestou. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. 3. Na výzvu soudu dle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., a proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. již v podané žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání. 4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: 5. Žalovaný byl dne [datum] přijat do [nemocnice] ve [město] - - Protialkoholní a protitoxikomatickou záchytnou stanicí. Za pobyt v záchytné stanici žalobce byla žalovanému vyúčtována náhrada za pobyt v záchytné stanici ve výši 2 000 Kč, splatná ihned, jinak nejpozději do 14 dnů, kdy současně žalovaný uvedený závazek co do důvodu i výše písemně uznal. Žalovaný žalobkyni uhradil pouze 300 Kč. 6. Podle ustanovení § 17 odst. 1 a 4 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů (dále také jen„ zákon č. 379/2005“) protialkoholní a protitoxikomanická záchytná stanice je zdravotnické zařízení, které zřizuje územně samosprávný celek, který může v samostatné působnosti zajišťovat péči poskytovanou v tomto zařízení též smluvně, a to tak, aby na celém jeho území byla zajištěna záchytná služba. Dopravu, vyšetření, ošetření a následný pobyt na záchytné stanici hradí v případě, že se prokáže přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, ošetřená osoba. V případě, že se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky neprokáže, náklady nese osoba, která podle § 16 odst. 4 k vyšetření vyzvala, s výjimkou případů diferenciální diagnózy hrazené z veřejného zdravotního pojištění podle zvláštního právního předpisu. 7. Podle ustanovení § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 8. Podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 9. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. S ohledem na výše citované právní normy a na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce takto: 11. Soud zhodnotil všechny provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná a je nutno jí v celém rozsahu vyhovět. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalovaný byl hospitalizován pod vlivem alkoholu v záchytné stanici žalobkyně, kdy žalobkyně následně vyúčtovala žalovanému za pobyt a lékařskou péči částku ve výši 2 000 Kč, když dle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb. svědčí ošetřované osobě (žalovanému) povinnost hradit vyšetření, ošetření a následný pobyt na záchytné stanici. Žalovaný ve smyslu ustanovení § 2053 občanského zákoníku žalobní pohledávku žalobkyně co do důvodu a výše uznal, žalobkyně tedy vznik dluhu ani jeho výši v daném řízení prokazovat nemusela, a proto bylo pouze a jen na žalovaném, aby soudu v probíhajícím řízení prokázal, že dluh nevznikl, tento byl splněn či zanikl jinak. Vzhledem k tomu, že žalovaný pro svou procesní pasivitu v průběhu řízení žalobní nárok žalobkyně ani částečně nerozporoval a ani netvrdil jeho (byť částečný) zánik, soud shledává tento žalobní nárok žalobkyně důvodným. Za situace, kdy v řízení nebylo žalovaným tvrzeno a ani prokázáno, že by žalovaný žalobkyni dlužnou částku v celkové výši 1 700 Kč uhradil, byla mu tato povinnost uložena ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně příslušenství - zákonného úroku z prodlení, jehož výši a stanovení splatnosti žalobkyní soud po přezkoumání shledává zákonu neodporující, odpovídající skutkovým zjištěním soudu. Lhůtu k plnění soud stanovil jakožto obecnou třídenní, a to v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.. 12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla procesně plně úspěšným účastníkem a žalovaný tak má povinnost nahradit jí účelně vynaložené náklady řízení. Náklady žalobkyně pak tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna advokáta ve výši 600 Kč dle § 14b, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhl. č. 177/1996 Sb. za 3 úkony právní služby po 200 Kč, paušální náhrada účelně vynaložených hotových výdajů právního zástupce žalobce ve výši 3 x 100 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá výzva k plnění) a 21 % DPH ve výši 189 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkovou částku 1 489 Kč, a to v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně v obecné třídenní pariční lhůtě dle ust. § 160 odst. 1, věta před středníkem o. s. ř. 13. Soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ztotožnil s názorem Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3923/11) a aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu, neboť jsou splněny všechny předpoklady uvedené v § 14b odst. 1 písm. a), b), c). V daném případě má soud za to, že podaná žaloba má formulářový charakter, neboť má podobu ustáleného vzoru, který žalobkyně opakovaně uplatňuje ve skutkově i právně velmi obdobných věcech. Obsah žalobních návrhů je založen na stejném právním základě, totožná je i právní argumentace, včetně její stylizace i formálního vyjádření či jen s drobnými odchylkami. Za uvedených okolností lze uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. V této souvislosti je možné odkázat na Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích.