19 C 231/2022-21 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 5. 9. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky 2 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 2. 11. 2021 byla žalovaná převezena do záchytné stanice žalobkyně, kde jí bylo poskytnuto nezbytné vyšetření, ošetření a následný pobyt ve smyslu §89a a násl. zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dál jen„ zákon o specifických zdravotních službách“). Za tyto úkony účtovala žalobkyně žalované náklady ve výši 2 500 Kč. Žalovaná svůj dluh co důvodu a výše dne 23. 10. 2021 uznala, a to s povinností zaplatit jej do 8 dnů, tj. do 10. 11. 2021. Žalovaná však ničeho neuhradila. Žalobkyně dále uplatnila nárok na úrok z prodlení v zákonné roční výši z částky 2 500 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení. Předžalobní výzvu ve smyslu § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odeslala žalobkyně žalované doporučeně dne 7. 3. 2022. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K výzvě soudu dle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaná taktéž nevyjádřila. Proto má soud za to, že žalovaná s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání. 3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. 4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu; v době od 2. 11. 2021, 11:55 hod. do 2. 11. 2021, 18:57 hod. byl proveden záchyt žalované v záchytné stanici žalobkyně. Za tento záchyt žalobkyně naúčtovala žalované částku 2 500 Kč, splatnou do osmi dnů ode dne vystavení daňového dokladu, tedy ode dne 2. 11. 2021. Žalovaná daňový doklad dne 2. 11. 2021 osobně převzala, což stvrdila svým podpisem. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. dne 7. 3. 2022. Žalovaná k dnešnímu dni na dluh žalobkyni ničeho neuhradila. 5. Podle § 89b odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách osoba, která pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek a tuto hrozbu nelze odvrátit jinak, je povinna se podrobit vyšetření a pobytu v záchytné stanici, včetně nezbytné péče směřující k zabránění ohrožení zdraví bezprostředně souvisejícího s akutní intoxikací, po dobu nezbytně nutnou, avšak kratší než 24 hodin. 6. Podle § 89e odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách, věty první před středníkem, prokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, hradí poskytovateli záchytné služby náklady na poskytnutou záchytnou službu osoba, které byla záchytná služba poskytnuta. 7. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) může věřitel, který řádně a včas splnil své smluvní povinnosti, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená. 8. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 9. Soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dne 2. 11. 2021 provedla žalobkyně záchyt žalované ve smyslu zákona o specifických zdravotních službách. Žalovaná je tedy povinna nést náklady záchytu a pobytu na záchytné stanici podle § 89e zákona o specifických zdravotních službách, a žalobkyně je oprávněna je vymáhat. Splatnost dluhu byla určena do 8 dnů od vystavení daňového dokladu, který žalovaná dne 2. 11. 2021 osobně převzala. V dané procesní situaci bylo pouze na žalované, aby tvrdila a současně soudu prokázala, že žalobkyni dluh, byť částečně, uhradila, resp. že tento zanikl jinak. Žalovaná, v řízení zcela pasivní, netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že dluh uhradila, případně, že uplatněná pohledávka zanikla některým z jiných zákonných důvodu a žádná taková skutečnost ani v řízení nevyšla najevo. Soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 2 500 Kč. Dále byla žalovaná zavázána podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., k úhradě zákonného úroku z prodlení z částky 2 500 Kč plynoucího ode dne následujícího po splatnosti vystaveného daňového dokladu. Lhůtu k plnění stanovil soud jakožto obecnou třídenní pariční lhůtu v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 142a odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla plně procesně úspěšným účastníkem a žalovaná tak má povinnost nahradit jí účelně vynaložené náklady řízení ve výši 1 200 Kč sestávající z uhrazeného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a ze dvou režijních paušálů po 100 Kč, celkem tedy 200 Kč v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za tyto úkony – výzva k plnění a podání žaloby. Částku 1 200 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu k plnění stanovil soud jakožto obecnou třídenní pariční lhůtu v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. 11. Náklady vzniklé žalobkyni za právní zastupování advokátem soud nepovažoval za náklady účelně vynaložené dle § 142 odst. 1 o. s. ř a nepřiznal proto jejich náhradu v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k této problematice (viz nálezy Ústavního soudu týkající organizačních složek státu např. sp. zn. II. ÚS 3855/14 a institucí napojených na veřejné prostředky, např. České televize, sp. zn. I. ÚS 3344/12, sp. zn. II. ÚS 1333/14, Všeobecné zdravotní pojišťovny, sp. zn. IV. ÚS 474/13, fakultní nemocnice, sp. zn. I. ÚS 195/11). Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2933/15 Ústavní soud přímo ve vztahu k žalobkyni a účelnosti jí vynaložených nákladů na právní zastoupení ve stejné právní věci (přiznání nákladů záchytu) konstatoval, že„ Ústavní soud přitom dal ve svých rozhodnutích najevo, že podobný postup, při němž se prostřednictvím placených právních služeb přesouvají veřejné prostředky do rukou soukromých subjektů, a dochází tak mimo jiné k neúměrnému navyšování nákladů řízení, nebude tolerovat……Pokud jde o náklady spojené s právním zastoupením žalobkyně, okresní soud se v prvé řadě měl zabývat otázkou jejich účelnosti. Žalobkyně je příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem obrany, hospodařící s majetkem státu, a tak bylo namístě, aby okresní soud posoudil žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení pohledem principů vymezených v judikatuře Ústavního soudu, jak byla nastíněna výše.“ K uvedenému pak soud dodává, že žalobkyně jako příspěvková organizace Ministerstva obrany je navázána na veřejné prostředky, z nichž je financován její provoz a měla by prostředky státu vynakládat účelně. V případech jako je tento, kdy se v řízeních o přiznání nákladů záchytu jedná svým obsahem o jednoduchá, až banální podání, které navíc žalobkyně podává opakovaně (viz např. řízení vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 39/2022, sp. zn. 19 C 32/2022, sp. zn. 10 C 2/2021, sp. zn. 10 C 14/2020, sp. zn. 10 C 15/2020, sp. zn. 10 C 43/2020, sp. zn. 10 C 67/2020 a mnoho dalších), a ve zcela identické podobě (liší se jen ve jménu osoby, datu záchytu a výši žalované částky), však nepovažuje soud náklady na právní zastoupení žalobkyně za účelně vynaložené. A to tím spíše, že žalobkyně je v těchto řízeních úspěšná a není tedy od ní vyžadována žádná procesní aktivita nad rámce učiněného podání ve věci samé. Soud proto pohlížel na žalobkyni jako na nezastoupeného účastníka a postupoval v souladu s vyhláškou č. 254/2015 Sb.