13 C 371/2022-57 — Okresní soud v Olomouci

1. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. 2. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím (smluvní úroky, zákonný úrok z prodlení), která představuje nevrácený úvěr, který byl žalované poskytnut jejím právním předchůdcem ([právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o., [IČO]) na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum]. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Soud na základě provedených důkazů (smlouva o postoupení vč. přílohy, oznámení a plné moci mezi postupitelem a postupníkem; upomínky, výzvy a předžalobní výzva vč. dokladu o odeslání; úvěrová smlouva; potvrzení o příchozí a odchozí platbě) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu. 5. Právní předchůdce žalobkyně prověřoval úvěruschopnost žalované na základě lustrace veřejných databází, přičemž dospěl ke kladnému závěru o její schopnosti splácet předmětný úvěr. Výše uvedeného dne s žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru a stejného dne jí vyplatil bezhotovostně úvěr ve výši 15 000 Kč, který měla vrátit společně se sjednaným úrokem ve výši 5 784,16 Kč prostřednictvím 8 měsíčních splátek do dne [datum] (úvěrová smlouva, potvrzení o příchozí a odchozí platbě). Žalovaná dosud nic neuhradila. Dne [datum] uzavřel právní předchůdce žalobkyně s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla mimo jiné předmětná pohledávka za žalovanou. Postoupení bylo žalované oznámeno (smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy, oznámení a plné moci). 6. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení upravující smlouvu o úvěru § [číslo] a násl.; ustanovení o neplatnosti právních jednání § 574 a násl.; ustanovení o bezdůvodném obohacení § 2991 a násl.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (zejm. § 87), vše ve znění účinném ke dni [datum], a podle smluvních ujednání stran, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Soud dospěl k tomu, že na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek došlo u nyní projednávané pohledávky ke změně v osobě věřitele a v této pozici nyní figuruje žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná spolu uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku a vzhledem k tomu, že žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jde o tzv. spotřebitelský úvěr. 10. (Ne) posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za následek tzv. absolutní neplatnost úvěrové smlouvy (k tomu lze odkázat zejména na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C -679/18, dále například nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud se proto nejprve zabýval tím, jak byla prověřena úvěruschopnost žalované. 11. K doložení prověření úvěruschopnosti žalobkyně doplnila svá tvrzení, která však zůstala pouze v obecné rovině. Žalobkyně nedoložila žádné výstupy z registrů ani dokumenty, na jejichž základě by stanovila (a ověřila) příjmovou a výdajovou stránku rozpočtu žalované. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při ověřování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, jak vyžaduje zákon o spotřebitelském úvěru (§ 75 zákona o spotřebitelském úvěru). Vzhledem k tomu je úvěrová smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. 12. Pro úplnost soud dodává, že navzdory rozhodování bez nařízení jednání dostala žalobkyně v řízení dostatečný prostor celý proces posouzení úvěruschopnosti uceleně a komplexně popsat a doložit (ač korespondenčním způsobem). 13. Soud úvěrovou smlouvu dále vyhodnotil jako neplatnou i pro její zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná (lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. 14. Soud pro účely posuzování souladu ujednání s dobrými mravy (resp. pro účely posouzení přiměřenosti úrokové míry) vyšel z objektivizovaných údajů o obvyklém úroku, které lze pro území České republiky nejlépe stanovit na základě údajů evidovaných Českou národní bankou z tzv. časových řad ARAD (srov. https://www.cnb.cz). Z publikovaných údajů je zřejmé, že průměrný úrok u nových úvěrů určených na spotřebu s fixací sazby do 1 roku, které byly poskytnuty bankami domácnostem v březnu 2022, činil 10,89 % ročně. Nad rámec soud dodává, že časové řady ARAD využil pouze k právnímu posouzení věci a nevyvozoval z nich žádná skutková zjištění, tudíž nebylo nutné příslušné výstupy provádět jako důkazy. 15. Na základě výše uvedeného soud dospěl k jednoznačnému závěru, že sjednaná úroková sazba 94,52 % ročně je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy a ve smyslu § 588 občanského zákoníku působí neplatnost celé takto uzavřené úvěrové smlouvy. 16. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy má žalobkyně podle § 2991 občanského zákoníku nárok na vydání dosud nevrácené části poskytnuté jistiny a vzhledem k § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v době přiměřené možnostem žalované. Žalobkyni naopak nemohly vzniknout žádné nároky založené na neplatné smlouvě, takže její požadavek na zaplacení úroku soud vyhodnotil jako nedůvodný. Ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení soud konstatuje, že podle aktuální judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, spisová značka 33 Cdo 3675/2021) nastane prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení až uplynutím lhůty k plnění stanovené rozhodnutím soudu. Ani tento nárok tedy není důvodný. 17. Jelikož v řízení nebyla prokázána žádná úhrada žalované, soud rozhodl o její povinnosti vrátit žalobkyni celou poskytnutou jistinu (tj. 15 000 Kč), přičemž lhůtu k plnění určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. obecnou třídenní, jelikož žalovaná byla v řízení pasivní (nekontaktní) a nijak svoje možnosti vrátit poskytnuté finanční prostředky nekonkretizovala. Ve zbytku soud žalobu zamítl, jelikož další nároky žalobkyně nebyly důvodné, jak bylo vysvětleno výše. 18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že jejich částečná náhrada náleží žalobkyni. Poměr úspěchu soud hodnotí jako cca 50 % (rozdíl úspěchu žalobkyně v rozsahu 75 % a úspěchu žalované v rozsahu 25 %). Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů advokátního zastoupení. Tyto náklady byly soudem určeny s přihlédnutím k advokátnímu tarifu podle jeho § 14b. Odměna byla soudem určena za tři úkony (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žalobní návrh) ve výši 3 x 300 Kč, dále byla soudem připočtena paušální náhrada hotových výdajů ve výši 3 x 100 Kč a v neposlední řadě DPH (21 %) z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč Celkem náklady žalobkyně činí částku 2 452 Kč, takže 50 % činí 1 226 Kč. Podmínky pro postup podle § 14b jsou soudu známy z úřední činnosti ([spisová značka], [spisová značka] apod.).