16 C 34/2023-124 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se svojí žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 30. 1. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky 41 482 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 26. 8. 2013 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, konsolidace půjček, na základě které předchůdkyně žalobkyně [jméno] [příjmení] x [právnická osoba] (dříve pod názvem [právnická osoba]), dále jen„ banka“, poskytla žalované úvěr 300 000 Kč. Část úvěru byla poskytnuta na úhradu dřívějších peněžitých závazků žalované a zbývající část úvěru byla žalované poskytnuta neúčelově. Žalovaná se v uvedené smlouvě zavázala úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná porušila své závazky ze smlouvy a banka proto využila svého práva a dopisem ze dne 22. 1. 2021 ukončila poskytování úvěru a úvěr zesplatnila ke dni 22. 1. 2021. Pohledávka za žalovanou byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2022 s činností ke dni 21. 7. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 15. 8. 2022. Pohledávka za žalovanou činila ke dni postoupení 41 482 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 41 482 Kč, úroku ve výši 14,7 % ročně z dlužné jistiny úvěru od 23. 1. 2021 do zaplacení a dále úroku z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně od 29. 7. 2022 do zaplacení. Žalovaná přes výzvu dluh neuhradila. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání se nedostavila. 3. Okresní soud v Olomouci provedl dokazování a má prokázáno z žádosti o úvěr, konsolidace půjček, že žalovaná se s bankou dohodla na úvěru 300 000 Kč, který měl být placen v měsíčních splátkách ve výši 5 331,67 Kč a úrok měl být zaplacen v 96 pravidelných měsíčních splátkách. Z výpisu úvěrového účtu a platební historie pak bylo zjištěno, jakým způsobem byl úvěr placen a jakým způsobem probíhalo čerpání úvěru. 4. Z formuláře pro standartní informace o poskytnutí úvěru pak bylo zjištěno, že mělo jít o splátkový úvěr na konsolidaci, výši úvěru měla činit 300 000 Kč, úvěr měl být splácen v měsíčních splátkách po 5 331,62 Kč, když měl být zaplacen v 96 měsíčních splátkách, celkem měla být zaplacena částka 518 080 Kč. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, jakým způsobem banka posuzovala úvěruschopnost žalované. 5. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze dne 26. 8. 2013 bylo zjištěno, že banka uzavřena s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které půjčila žalované částku 300 000 Kč a tato se zavázala zaplatit úvěr v 96 měsíčních splátkách v částce 5 673,67 Kč včetně pojištění, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 14,7 % ročně a celková částka splatná spotřebitelem byla ve výši 518 080,32 Kč. Z prohlášení úvěrové pohledávky za okamžitě splatnou bylo zjištěno, že banka prohlásila pohledávku z úvěrové smlouvy za okamžitě splatnou ke dni 22. 1. 2021, když celková výše dluhu měla činit 58 739,57 Kč. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, přílohy [číslo] seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že banka postoupila žalobkyni pohledávku za žalovanou. Oznámení postoupení pohledávky bylo žalované zasáno dne 4. 8. 2022. 7. Po takto provedeném dokazování byl zjištěn tento skutkový stav. Mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které banka poskytla žalované úvěr, která se ho zavázala řádně hradit. Protože své povinnosti neplnila, byla výše dluhu zesplatněna a to tak, že banka prohlásila ke dni 22. 1. 2021 úvěr za zesplatněný. Pohledávku pak v celkové výši 41 482 Kč postoupila na žalovanou. Žalovaná přes výzvu dluh neuhradila. 8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 12. Podle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. 13. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 15. Soud zhodnotil provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. 16. Prvně byla v řízení prokázána aktivní legitimace žalobkyně, na kterou žalovaná pohledávka přešla na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2022. Dále bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru. Jelikož žalovaná při uzavírání smlouvy o úvěru vystupovala jako spotřebitel (slabší strana), je nezbytné na uvedený smluvní vztah aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného ke dni uzavření smlouvy o úvěru. V souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měl právní předchůdce žalobkyně jako úvěrující povinnost před uzavřením smlouvy řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost žalovaného jako úvěrovaného, tj. jeho schopnost úvěr splácet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v řízení dle názoru soudu prokázala z předložených listinných důkazů, že ze strany banky byla úvěrusc