22 C 77/2023-47 — Okresní soud v Olomouci

Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. Odůvodnění tohoto rozsudku je koncipováno podle § 157 odst. 4 o. s. ř. tak, že obsahuje zejména předmět řízení, skutkový závěr a stručné právní posouzení věci. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 9 988,55 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok, zákonný úrok z prodlení), která má představovat nevrácený úvěr, který byl žalované poskytnut na základě smlouvy o kontokorentu ze dne 12. 6. 2019 (dodatek k rámcové smlouvě [číslo]). Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, nicméně podepsala smír doručený soudu dne 13. 2. 2023, ve kterém mimo jiné uznala žalovaný nárok. Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti prověřila registr BRKI, ve kterém žalovaná neměla žádný záznam, při sestavení příjmové stránky vyšla z tvrzení žalované, při sestavení výdajové stránky vyšla z vlastního modelu. Dospěla ke kladnému závěru o schopnosti žalované poskytovaný produkt splácet a dne 12. 6. 2019 uzavřela s žalovanou smlouvu o kontokorentu s limitem 10 000 Kč. Žalovaná čerpala kontokorent ode dne 21. 2. 2022. Dne 5. 5. 2022 žalobkyně přistoupila k blokaci kontokorentu z důvodu exekuce. Žalobkyně poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 31. 8. 2022, žalovaná k tomuto datu měla na kontokorentu načerpanou částku 9 988,55 Kč. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení upravující smlouvu o úvěru § 2395 a násl.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (zejm. § 84 a násl., § 104 a násl.), ve znění účinném ke dni 12. 6. 2019, a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Předně se soud zabýval tím, zda v tomto případě lze schválit smír uzavřený mezi stranami. Po právním posouzení věci dospěl k závěru, že žalobkyně s žalovanou uzavřela platnou smlouvu o úvěru a vzhledem k tomu, že žalovaná jednala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jednalo se o tzv. spotřebitelský úvěr. Vzhledem k tomu, že se v případě spotřebitelských úvěrů uplatní řada kogentních pravidel, jejichž účelem je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany, posuzoval soud, zda by schválený smír nevedl k situaci odporující smyslu těchto kogentních právních předpisů. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované s potřebnou odbornou péčí, když ohledně příjmové stránky vyšla pouze z informací uvedených žalovanou, aniž by je ověřovala a při stanovení výdajové stránky rozpočtu žalované vyšla z interního modelu, který tyto výdaje fiktivně určil částkou 3 410 Kč. Dle zjištěného skutkového stavu sice došlo k čerpání kontokorentu až dne 21. 2. 2022, nicméně ani k tomuto dni žalobkyně zkoumání úvěruschopnosti nedoložila, spíše naopak, závěr o faktickém nedostatku úvěruschopnosti plyne i z předloženého výpisu z běžného účtu žalované, jelikož je z něho zřejmé, že žalobkyně nevykazovala pravidelné příjmy a za období pěti měsíců (od 21. 2. 2022 do 27. 7. 2022) hospodařila žalovaná se záporným zůstatkem (připsány byly prostředky v celkové výši 24 240 Kč, z toho kreditní položka 10 000 Kč představuje pouze„ převedení kontokorentu“ z důvodu jeho blokace žalobkyní, takže fakticky byly připsány pouze prostředky ve výši 14 240 Kč; odepsány byly prostředky v celkové výši 25 403 Kč). Soud se nedomnívá, že by se v případě kontokorentu měl aplikovat podstatně odlišný standard zkoumání úvěruschopnosti, vychází přitom z toho, že se žalovaná zavázala nejenom k měsíčnímu hrazení stanovených úroků (ve výši 18,90 % ročně z čerpané částky), ale rovněž se zavázala k tomu, že načerpaný kontokorent do doby jednoho roku celý splatí (dodatek [číslo] k rámcové smlouvě). Vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná podle (kogentního) § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a předložený smír z tohoto důvodu nelze podle § 99 odst. 2 o. s. ř. schválit. Ze stejného důvodu v této věci nelze podle § 153a odst. 2 o. s. ř. vydat ani rozsudek pro uznání. Vzhledem k výše uvedenému má žalobkyně podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení poskytnuté jistiny, a to v době přiměřené možnostem spotřebitele. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalovaná dluží na jistině částku 9 988,55 Kč, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl, přičemž při stanovení lhůty k plnění vyšel z obsahu předloženého smíru a umožnil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. plnění ve splátkách, jelikož má za to, že ve smíru obsažené ujednání koresponduje s možnostmi žalované. Vzhledem k tomu, že výrok I tohoto rozsudku nabude právní moci později, přičemž další výroky jsou na něm v podstatě závislé, soud odvíjí splatnost první splátky až od momentu, kdy budou pravomocné všechny výroky tohoto rozsudku. V rozsahu požadovaného příslušenství soud žalobu zamítl, jelikož na něj s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nemá žalobkyně nárok (a to včetně požadovaného úroku z prodlení, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], spisové značky [spisová značka]). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 400 Kč a paušální náhrady určené podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony (předžalobní výzva, podání žaloby) ve výši 2 x 100 Kč.