16 C 300/2022-647 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobci se svojí žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci domáhali jako zaměstnanci žalované, domáhali náhrady škody, když žalovaná nezajistila rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění. Žalovaná do , datum, části svých zaměstnanců poskytovala mzdovou položku „Mimořádný příplatek“, která byla určena mzdovými výměry této části zaměstnanců jako příspěvek na ubytování, přičemž žalobcům, kteří pro žalovanou vykonávali práci na stejné pozici „Dělník v elektrotechnice 2“ mzdová položka „Mimořádný příplatek“, vedená jako příspěvek na ubytování, nebyla se mzdou vyplácena, ani nebyla určena mzdovým výměrem. Částka vyplácená části zaměstnanců jako příspěvek na ubytování pak byla vyčíslena ve výši 200 Kč/den. Žalovaná jako zaměstnavatel je povinna zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Dle § 16 odst. 2 ZP je v pracovněprávních vztazích zakázána jakákoliv diskriminace, zejména diskriminace z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu a vztahu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů; diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství, otcovství nebo pohlavní identifikace s považuje za diskriminaci z důvodu pohlaví. Porušení zásady rovného zacházení je porušením povinnosti zaměstnavatele a zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu způsobenou takovým jednáním. Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům, nebo dle ustanovení § 265 odst. 2 ZP, podle nějž je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (blíže viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 2863/2015). Prostředky ochrany před diskriminací upravuje přímo antidiskriminační zákon. Zaměstnanec, který byl dotčen porušením práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo ze zákazu diskriminace dle antidiskriminačního zákona, se může u soudu domáhat, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by takové zjednání nápravy nebylo postačující, pak v případě, že byla ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost ve společnosti, má zaměstnanec právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši náhrady určuje soud. Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce je žalovaná jako zaměstnavatel žalobců povinna zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění. Tuto zákonnou povinnost však žalovaná porušovala, když některým zaměstnancům poskytovala příspěvek na ubytování ve výši 200 Kč denně a některým zaměstnancům (jako žalobcům) nikoli, a to přinejmenším po dobu od , datum, do , datum, . Žalovaná provedla nápravu až od , datum, v souvislosti s prováděnou kontrolou Státním úřadem inspekce práce, Oblastním inspektorátem práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj (dále „inspekce práce“). Porušování zákonné povinnosti tedy trvalo nejméně po dobu 2 let a 9 měsíců a bylo dlouhodobé. Veškeré složky mzdy (včetně žalovanou stanoveného příspěvku na ubytování) se považují za mzdu, a to jako plnění peněžité hodnoty ve smyslu § 109 odst. 2 zákoníku práce, proto i na tuto složku mzdy se uplatní povinnost rovného zacházení podle § 16 zákoníku práce. Kontrola týkající se právních předpisů o odměňování zaměstnanců [vykonaná v působnosti kontrolního orgánu dané ustanovením § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce] se sice týkala toliko práce na pozici „Dělník v elektrotechnice 2“, nicméně zásada rovného zacházení zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se i ve srovnatelném postavení (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2016 ve sp. zn. 21 Cdo 2863/2015, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 5. 2020 sp. zn. 21 Cdo 68/2020 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 1. 2021 ve sp. zn. 21 Cdo 1486/2020). Dle sdělení žalobců se jedná toliko o různá formální označení defacto stejných (obdobných) pracovních pozic (např. dělník v elektrotechnice 1, elektromechanik, elektromechanik 2 apod.), proto mají zato, že k totožnému porušení mohlo dojít i u osob vykonávajících práce na jiných (obdobných a srovnatelných) dělnických pozicích, pakliže by byla naplněna zákonná kritéria totožné pozice taxativně stanovená v § 110 odst. 2 zákoníku práce, protože se jedná o srovnatelné skupiny, se kterými je zacházeno odlišně, ubytování (bydlení) si musí zajišťovat každý z nich stejně, a takové odlišné zacházení by tedy ani nebylo ospravedlnitelné (viz bod 34 nálezu Ústavního soudu České republiky ve sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014, bod 173 nálezu Ústavního soudu České republiky ve sp. zn. Pl. ÚS 4/17 ze dne 11. 2. 2020 a bod 136 nálezu Ústavního soudu České republiky ve sp. zn. Pl. ÚS 30/16 ze dne 7. 4. 2020). Tato žaloba je však podávána pouze za žalobce vykonávající totožnou profesi s označením „Dělník v elektrotechnice 2“, u kterých je splnění těchto zákonných kritérií jasné. Povinnost k náhradě škody žalobcům pak vyplývá z § 265 odst. 1 zákoníku práce. K zásadě rovného zacházení se zaměstnanci žalobci uvádí, že jde spolu se zákazem diskriminace zaměstnanců o základní zásady pracovněprávních vztahů, které vyjadřují smysl a účel pracovněprávních předpisů, jako základní zásady jsou upraveny v ustanovení § 1a odst. 1 písm. e) zákoníku práce a zároveň se jedná o zásady, které spolu s dalšími zásadami dokonce chrání veřejný pořádek (vizte prosím § 1a odst. 2 zákoníku práce) a právo na spravedlivou odměnu je zakotveno i v čl. 28 Listiny základních práv a svobod.2. Žalovaná se k žalobě písemně vyjádřila, tvrdila, že hlavním důvodem pro zavedení sporného příspěvku byl akutní nedostatek pracovní síly, který v České republice vrcholil zejména v letech 2018 a 2019. Míra nezaměstnanosti byla v té době na naprosto bezprecedentních a rekordních číslech – nezaměstnanost klesla až na 2,2 % (rok 2018) a 2,0 % (rok 2019) – zdroj ČSÚ. Z tohoto důvodu žalovaná začala aktivně poptávat pracovní sílu i mimo území České republiky. U všech těchto zaměstnanců bylo jednotícím prvkem právě to, že se dočasně přestěhovali z místa svého trvalého bydliště (domova) do Olomouce a zde si museli zajistit přechodné ubytování. Jelikož se v těchto případech jedná o velice náročnou situaci, kdy se zaměstnanec na určitý časový úsek stěhuje na úplně jiné místo (jiný stát, jiná kultura, jazyková bariéra) a to pouze za účelem výkonu závislé práce, zvažovala žalovaná, jak dotčené zaměstnance podpořit, viz dále. Příspěvek, který je předmětem sporu, nazvala žalovaná jako „Příspěvek na ubytování“. Podmínkou pro vznik nároku na příspěvek bylo přechodné ubytování v blízkosti pracoviště hrazené za účelem možnosti výkonu práce pro , právnická osoba, . Toto byla jediná, a dle názoru žalované velmi objektivní, podmínka pro přiznání sporného příspěvku. Dále se vyjadřovala k pojmům bydlení a ubytování. Výběr zaměstnanců, kterým byl příspěvek přiznán, byl proveden lustrací personálního systému žalované, kde žalovaná ověřovala, zda je kterýkoliv ze zaměstnanců přechodně ubytován v Olomouci za účelem práce pro žalovanou. Tato lustrace vyšla negativní. Výše naznačenými informacemi žalovaná pochopitelně disponuje, neboť má k dispozici životopisy uchazečů o zaměstnání, vede s uchazeči o zaměstnání pracovní pohovory a současně je povinností zaměstnanců vyplnit a udržovat aktuální tzv. osobní dotazník, kde je bydliště zaměstnance výslovně uvedeno. Konkrétní osobní dotazníky všech žalobců předkládá žalovaná k důkazu a zdůrazňuje, že pole (kolonka) na uvedení přechodného pobytu je u všech žalobců prázdná. Naproti tomu zaměstnanci, se kterými se žalobci nesprávně srovnávají, mají už v samotných životopisech uvedeno, že jejich trvalé bydliště leží mimo ČR. Žalovaná namítala, že takový postup není protiprávní, když obdobný postup připouští ustanovení § 177 zákoníku práce. S ohledem na tato objektivní kritéria žalovaná tvrdila, že pokud by některý z 18 žalobců nyní prokázal, že byl v žalovaném období v okolí Olomouce přechodně ubytován za účelem práce pro , právnická osoba, , pak by nárok takového žalobce mohl být důvodný a žalovaná by ho, v případě prokázání objektivní existence takové potřeby ubytování, uznala. Případné individuální opomenutí žalované ohledně konkrétního zaměstnance vša