9 C 214/2021-44 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 4 531 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem 2 358,42 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 899,28 Kč a dále smluvním úrokem 20,98 % ročně z částky 3 603,62 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 3 603,62 Kč od 7. 12. 2019 ve výši 8,05 % ročně do zaplacení. Uvedla, že [datum] právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným po posouzení jeho úvěruschopnosti smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému v hotovosti 4 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem 364 Kč s úrokovou sazbou 20,98 % ročně, poplatkem za administrativní činnost 800 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 1 200 Kč, celkem částku 6 493 Kč, a to ve formě 43 pravidelných týdenních splátek po 151 Kč, s poslední splátkou ke dni 8. 11. 2016. Žalovaný se dostal do prodlení a závazek nesplnil, když uhradil pouze částku 1 962 Kč. Žalovaná částka představuje zbytek nesplacené jistiny úvěru 3 603,62 Kč, nesplacené poplatky za životní pojištění 90,02 Kč, za inkaso splátek v místě bydliště 837,36 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni [datum], postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem z téhož dne. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. K otázce aktivní legitimace žalobkyně ve sporu soud provedl důkaz oznámením o postoupení pohledávky z [datum] a zjistil, že původní věřitelka oznámila žalovanému postoupení žalované pohledávky na žalobkyni. 4. K úvěrovému vztahu soud učinil důkaz smlouvou o půjčce [číslo] ze dne [datum], kartou zákazníka z [datum] i smlouvou o postoupení pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky z [datum] a výzvou k plnění z 3. 9. 2020 včetně podacího lístku ze 4. 9. 2020, z nichž zjistil následující skutkový stav: Společnost [anonymizována tři slova] poskytla žalovanému [datum] v hotovosti částku 4 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšený o náklady úvěru 2 493 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 364 Kč, nákladů za administrativní činnost ve výši 800 Kč a poplatku za hotovostní inkaso plateb ve výši 1 200 Kč, a to v hotovosti ve 43 týdenních splátkách po 151 Kč a za doplňkovou službu životního pojištění poplatek 129 Kč, počínaje 19. 1. 2016. Žalovaný na splacení úvěru zaplatil celkem 1 962 Kč. Při žádání o úvěr žalovaný uvedl, dle karty zákazníka, že bydlí s rodiči, je nezaměstnaný, že jeho měsíční příjem činí státní podpora 3410 Kč a další příjmy 20 000 Kč, aniž je uvedeno od koho a z jakého titulu, jeho měsíční výdaje představují platby za bydlení/energie 6 500 Kč, výdaje domácnosti 12 000 Kč, splátky, půjčky, alimenty 400 Kč, výdaje na telefon 200 Kč; matematickým výpočtem tak v kolonce použitelný měsíční příjem byla vyplněna částka 4 310 Kč. Údaje byly ověřovány z výměry státní podpory, občanského průkazu a nájemní smlouvy. 5. Podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem (§ 1), pokud se nejedná mimo jiné o odloženou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč (§ 2 písm. e)). Celkovou výší spotřebitelského úvěru se přitom rozumí souhrn všech částek, jež jsou dány spotřebiteli k dispozici (§ 3 písm. k )). Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1). 6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; přitom bezdůvodně se obohatí mimo jiné zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění. 7. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně. 8. Předmětem podnikatelské činnosti původní věřitelky je poskytování peněžních prostředků jakožto zápůjčky, a vystupuje tedy z pozice věřitele ve smyslu § 3 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Před uzavřením smlouvy původní věřitelka porušila svou zákonnou povinnost poskytnout spotřebiteli úvěr pouze tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 9 odst. 1 o následku v podobě neplatnosti právního jednání bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a posílena ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. Ani povinnost uložená spotřebiteli v § 9 odst. 3 nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. 9. Ze smlouvy o půjčce, karty zákazníka a listin, které měla původní věřitelka při sjednávání smlouvy k dispozici, je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by mu úvěr nemohla poskytnout. Ověřený příjem žalovaného v době sjednání smlouvy činil maximálně 3 410 Kč doložený výměrem státní podpory, když žalovaný byl v té době nezaměstnaný. Další tvrzený příjem nijak doložen nebyl a vzhledem k tvrzeným výdajům je zcela evidentní, že žalovaný nebyl schopen úvěr splácet, i kdyby se žalovaný subjektivně domníval, že bude schopen svému závazku dostát. Právě těmto situacím má odborné posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů zabránit; byla to právě právní předchůdkyně žalobkyně, kdo měl po získání těchto informací od žalovaného objektivně jakožto profesionálka vyhodnotit jeho situaci, ochránit ho před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí a úvěr mu neposkytnout. 10. Soud tak hodnotí smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru a současně narušila veřejný pořádek. Již ze samotné formulace § 9 odst. 1 – jinak je smlouva neplatná - vyplývá, že zákonodárce klade velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem zákon o spotřebitelském úvěru, coby kogentní právní předpis, chrání i veřejný zájem a pořádek. 11. Protože je smlouva od počátku neplatná, získal žalovaný na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě původně