10 C 16/2022-40 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 23. 12. 2021 se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 22 288 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], [IČO] (dále jen věřitel) uzavřel s žalovaným (dále jen dlužník) dne 3. 4. 2020 Smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen Smlouva), na základě které poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, které žalovaný bezhotovostně čerpal, ovšem dosud nevrátil. Jistina úvěru byla splatná dne 3. 5. 2020. Dále žalobce požadoval, náklady na vymožení pohledávky ve výši 256 Kč, náklady upomínání 150 Kč, smluvní pokutu 6 288 Kč a úroky z prodlení počítané z jistiny úvěru od 4. 5. 2020 do 1. 6. 2021 a od 15. 6. 2021 do zaplacení. Pohledávku věřitel postoupil žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021 což věřitel dlužníkovi oznámil přípisem ze dne 25. 6. 2021. V průběhu řízení žalobce vzal žalobu částečně zpět a domáhal se pouze neuhrazené jistiny ve výši 16 000 Kč, nákladů vymáhání a úroků z prodlení za původně požadované období. Proto soud řízení částečně zastavil v rozsahu, ve kterém byla žaloba vzata zpět, a to v souladu s ust. § 96 odst. 1, 2 o.s.ř., jak uvedeno ve výroku I. rozsudku. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Shora uvedená skutková tvrzení soud na základě provedeného dokazování zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel. 4. Podle zák. č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, § 86 (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. § 87 (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 5. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba v části, ve které nebyla vzata zpět, je důvodná pouze pokud jde o jistinu bez příslušenství. Žalobce prokázal, že jeho právní předchůdce poskytl žalovanému částku ve výši 16 000 Kč, z níž nebylo ničeho uhrazeno. Smlouvu o úvěru jako celek soud vyhodnotil jako neplatnou, neboť žalobce neprokázal, že byla splněna povinnost dle § 86 odst. 1, 2 zák. č. 257/2016 Sb. Zřejmě proto vzal ostatně žalobu, pokud jde o ostatní uplatněné nároky představující náklady upomínání a smluvní pokutu, trval pouze na úhradě nákladů vymáhání s tím, že jde o analogickou aplikaci právní úpravy o paušální náhradě nákladů vymáhání v obchodních vztazích ve výši 1 200 Kč podle nař. vlády 351/2013 Sb. a s tím, že tyto náklady jsou naprosto přiměřené. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že dlužník obdržel od právního předchůdce žalobce bez právního důvodu částku ve výši 16 000 Kč, kterou nevrátil a která tak na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Proto byla žaloba zamítnuta, pokud jde o požadované úroky z prodlení. Soud též neshledal přiléhavou argumentaci žalobce, pokud jde o náklady vymáhání, když zde není právně relevantní otázka jejich přiměřenosti, nýbrž otázka platnosti jejich ujednání ve smlouvě o úvěru. Ta byla, jako celek, shledána neplatnou, proto žalobce na přiznání těchto nákladů právo nemá, neboť ujednání o nich je rovněž neplatné. Vzhledem k tomu, že nelze po žalobci žádat, aby prokazoval negativní skutečnosti o tom, že dlužník požadované neuhradil v plné výši, bylo na dlužníkovi, aby prokázal, kolik uhradil na jistině, poplatcích a úrocích. Jelikož však žalovaný zůstal ve věci nečinný, k závěru o prokázání existence tvrzeného dluhu v dané výši a za situace, kdy žalobce nežádá více, než žalovanému poskytl, postačovalo žalobcovo vylíčení rozhodujících skutečností. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. a III. rozsudku. 6. Pokud jde o rozsah a výši přiznaných nákladů řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 2 o.s.ř., kdy žalující strana byla úspěšná ze 71 %, žalovaná strana byla úspěšná z 29 %, poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí tedy 42 % ve prospěch strany žalující, které tak přísluší nárok na náhradu nákladů řízení neúspěšnou žalovanou stranou, a to právě v rozsahu 42 % z částky 2 944 Kč která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 492 Kč, z odměny za právní zastoupení v celkové výši 900 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní upomínka), když za jeden úkon právní služby náleží dle § 14b odst. 1 bod 2 adv. tar. 300 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300 Kč, když za jeden úkon právní služby náleží dle § 14b odst. 5 písm. a) adv. tar. 100 Kč a z částky 189 Kč odpovídající 21 % DPH ze základu 900 Kč.