10 C 191/2021-37 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 28. 6. 2021 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 12 200 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], sídlem v [obec], [ulice a číslo], [IČO] (dále jen věřitel) uzavřel s žalovaným (dále jen dlužník) dne 12. 8. 2019 Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč a dlužník se zavázal tuto částku vrátit spolu s ročním 18,87 % úrokem za dobu řádného trvání smlouvy (tedy do data splatnosti poslední splátky) ve výši 1 600 Kč, z poplatku za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 240 Kč, z nichž poslední byla splatná dne 5. 10. 2020. Dlužník půjčku řádně nesplácel a ke dni podání žaloby dlužil na jistině částku 8 000 Kč, na poplatku za administrativní činnost 1 519,97 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 2 680,03 Kč. Žalobce dále požadoval úrok počítaný z dlužné jistiny od 6. 10. 2020 do 15. 1. 2021 v kapitalizované výši 427,72 Kč a dále až do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení počítaný rovněž z dlužné jistiny od 6. 10. 2020 do 15. 1. 2021 v kapitalizované výši 187 Kč a dále až do zaplacení. Pohledávku věřitel postoupil žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, o čemž dlužníka vyrozuměl oznámením. Žalobce dále uvedl, že věřitel před poskytnutím zápůjčky posoudil s odbornou péčí schopnost dlužníka dluh splácet a po vyhodnocení všech informací dospěl k závěru, že lze zápůjčku poskytnout; přitom žalobce zejména poukázal na zákaznickou kartu. 2. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru, zákaznickou kartou, oznámením o postoupení pohledávky. Z těchto listin učinil skutková zjištění jak uvedeno shora, která následně zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, z něhož při svém rozhodování vycházel, aniž prováděl další dokazování pro jeho nadbytečnost. Pouze nevzal za prokázané tvrzení o tom, že věřitel řádným způsobem zkoumal a posoudil schopnost dlužníka poskytnutý úvěr řádně splácet, což bude rozvedeno níže. <i>Podle zák.č. 257/2016 Sb.,</i> <i>§ 86</i> <i>(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>§ 87</i> <i>(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 4. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení jistiny úvěru. Žalobce totiž prokázal pouze tu skutečnost, že věřitel poskytl dlužníkovi částku ve výši 8 000 Kč, z níž uhradil pouze částku v celkové výši 2 200 Kč, a zbývající část poskytnuté jistiny ve výši 5 800 Kč je tedy žádána z titulu bezdůvodného obohacení oprávněně. Zbývající částky představující smluvní úroky, poplatky či jiné náklady, jejichž uplatnění má oporu v uzavřené smlouvě, již však nejsou žádány po právu, protože tato smlouva byla shledána neplatnou, neboť žalobce neprokázal, že by věřitel řádným způsobem splnil svou povinnost zkoumat schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr, přesněji věřitel s dlužníkem smlouvu uzavřel přesto, že ze zákaznické karty vyplněné dlužníkem vyplývalo, že byl pečoval o dvě nezaopatřené děti a byl příjemcem sociálních dávek v podobě mateřského příspěvku, a že pro placení měsíčních splátek 960 Kč mu měsíčně zůstává pouze 3 000 Kč, měsíční obnos vykázaných volných prostředků je navíc ovlivněn udaným dalším příjmem ve výši 2 000 Kč měsíčně, ovšem tento není nikterak vysvětlen ani prokázán. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že dlužník obdržel od věřitele částku ve výši 8 000 Kč, kterou zcela nevrátil, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu, a tedy speciální právní úpravu (tzv. lex specialis s předostním právem aplikace) oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku (tzv. lex generalis), zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Jak již dlouhodobě dovozuje judikatura soudů vyšších stupňů, včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, je třeba k neplatnosti smlouvy nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli optikou obecného ustanovení §586 obč. zákoníku, tedy pouze k námitce dlužníka. A to přesto, že jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé ust. §87 odst.1 zák. 257/2016 Sb. by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl jak uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku. 5. Pokud jde o rozsah a výši přiznaných nákladů řízení, rozhodnutí vychází z ust. §142 odst.1, §142 odst.2 a §146 odst.2 o.s.ř., kdy žalující strana byla ve věci převážně neúspěšná a strana žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala.