10 C 265/2021-20 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 5. 8. 2021 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 8 844 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovanou (dále jen dlužník) dne 2. 7. 2020 Smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jen Smlouva), na základě které poskytl věřitel dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, které dlužník čerpal bezhotovostně převodem na svůj bankovní účet a zavázal se tuto částku vrátit spolu s dohodnutým poplatkem za poskytnutí úvěru 1 540 Kč a poplatkem 304 Kč za službu Presto nejpozději 1. 8. 2020, což neučinil. Žalobce sám uvedl, že nebude-i mít soud za prokázáno, že věřitel řádně zkoumal schopnost dlužníka řádně úvěr splácet, má uplatněný nárok vyhodnotit jako bezdůvodné obohacení na straně dlužníka. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Shora uvedená skutková tvrzení soud na základě provedeného dokazování zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel, ovšem se závěrem, že věřitel nemohl předpokládat, že z disponibilního měsíčního zůstatku dlužníka ve výši 3 800 Kč tento uhradí do měsíce dluh ve výši 8 844 Kč. Další dokazování soud pro nadbytečnost neprováděl. 4. Podle zák. č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, § 86 (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. § 87 (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 5. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná v té části, ve které se věřitel domáhá zaplacení nedoplatku jistiny úvěru. Věřitel totiž prokázal pouze tu skutečnost, že poskytl dlužníkovi částku ve výši 7 000 Kč, kterou dlužník dosud nevrátil. Zbývající částky představující zejména poplatky vyplývající ze smluvních ujednání soud nepřiznal, neboť tato smluvní ujednání a vůbec Smlouvu o úvěru jako celek soud vyhodnotil jako neplatnou, neboť věřitel neprokázal, že byla splněna povinnost dle §86 shora cit. zákona. V řízení sice tvrdil, že vyhověl požadavku zákona a prozkoumal poměry dlužníka tak, aby dospěl k závěru, že tento je schopen poskytnutý úvěr splácet. Tato tvrzení však již nemají oporu v provedeném dokazování, z něhož vyplynulo, že zjištěný disponibilní měsíční zůstatek dlužníka činil 3 800 Kč, ovšem úvěr byl splatný v jediné splátce 8 844 Kč. Soud má za to, že věřitel nesplnil podmínky ve shora citovaném zákonném ustanovení a z tohoto důvodu je nutné smlouvu o úvěru vyhodnotit jako neplatnou. Ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že dlužník obdržel od věřitele částku ve výši 7 000 Kč, kterou nevrátil, což na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností dlužníka, což znamená, že dlužník dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, jak již dnes dovozuje judikatura soudů všech možných stupňů. Vzhledem k tomu, že nelze po žalobci žádat, aby prokazoval negativní skutečnosti o tom, že dlužník požadované neuhradil v plné výši, bylo na dlužníkovi, aby prokázal, kolik uhradil na jistině, případně jejím příslušenství. Jelikož však žalovaný zůstal ve věci nečinný, k závěru o prokázání existence tvrzeného dluhu v dané výši postačovalo vylíčení rozhodujících skutečností. S ohledem na shora uvedené soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. a II. rozsudku. 6. Pokud jde o rozsah a výši přiznaných nákladů řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalující strana byla úspěšná z 79 %, žalovaná strana byla úspěšná z 21 %, poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí tedy 58 % ve prospěch strany žalující, které tak přísluší nárok na náhradu nákladů řízení neúspěšnou žalovanou stranou, a to právě v rozsahu 58 % z částky 6 027 Kč která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, z odměny za právní zastoupení v celkové výši 3 750 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní upomínka v polovině sazby - neobsahuje ani skutkový ani právní rozbor věci), když za jeden úkon právní služby náleží dle § 7 bod 4 adv. tar. 1 500 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů v částce 900 Kč, když za jeden úkon právní služby náleží dle § 13 odst. 3 adv. tar. 300 Kč, a z částky 977 Kč odpovídající 21 % DPH ze základu 4 650 Kč. 7. V souladu s ust. § 115a o.s.ř. soud rozhodl bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).