16 C 126/2021-44 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 16 200 Kč spolu s úrokem v částce 6 526,86 Kč a dále s úrokem ve výši 23,72 % ročně jdoucím z částky 15 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 2 195,53 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 15 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne [datum] se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [obec a číslo], [IČO], smlouvu o půjčce [číslo] na základě které tato společnost poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. K tomu žalobkyně dále tvrdila, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 100 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou v čl. 1 podmínek, které jsou součástí uzavřené smlouvy a odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, kdy celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 450 Kč se splatností poslední splátky dne 26. 9. 2017. Žalovaná však na pohledávku dosud uhradila pouze částku 9 900 Kč. Dále žalobkyně v podané žalobě uvedla, že v důsledku fúze sloučením se dne [datum] stala právním nástupcem společnosti [právnická osoba], společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [obec a číslo] (dnes vystupující pod firmou [právnická osoba]) a dále tato pohledávka za žalovanou vzniklá z uvedeného důvodu poté byla, včetně příslušenství a se všemi právy s ní spojenými postoupena žalobkyni původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, což žalované bylo písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Přitom ke dni postoupení činila celková výše pohledávky za žalovanou částku 16 200 Kč, skládající se z dlužné jistiny v částce 12 475,90 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek v částce 3 724,10 Kč. Žalovaná byla přitom před podáním žaloby ze strany žalobkyně k úhradě předmětné pohledávky vyzvána, což však žalovaná neučinila. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze smlouvy o úvěru [číslo] ([anonymizováno]) ze dne [datum] a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti [právnická osoba] žalované ze dne 29. 11. 2019 - oznámení o postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 22. 2. 2021 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem ze dne 23. 2. 2021 soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost [právnická osoba] mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela a na poskytnutou zápůjčku uhradila pouze částku 9 900 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni. 6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované pouze uvedla, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnána na částečný úvazek jako prodavač ve [anonymizována dvě slova] a její měsíční příjem činí 13 000 Kč, že žije v nájmu a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě. 11. Za té situace proto právní předchůdkyně žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když neposoudila výdajovou stránku žalované a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretac