16 C 168/2021-34 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 35 380 Kč spolu s úrokem ve výši 10,45 % ročně jdoucím z částky 20 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 2 187,91 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % jdoucím z částky 31 120 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru číslo [anonymizováno] [číslo], na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 13 měsíčních splátkách po 3 000 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 19 000 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, úplatu za poskytnutí úvěru a poplatky. Žalovaný však dohodnuté splátky neplatil řádně, respektive neuhradil ničeho, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 28. 6. 2019 zesplatnila. Žalobkyně se proto domáhá žalobou zaplacení částky 35 380 Kč, která je tvořena neuhrazenou jistinou v částce 20 000 Kč, úrokem za dobu poskytnutí úvěru v částce 11 120 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 4 380 Kč, smluvní pokutou v částce 11 000 Kč a vyčísleným zákonným úrokem za období do 20. 5. 2020 v částce 2 187,91 Kč, přičemž tato pohledávka byla ke dni [datum] v důsledku převodu části závodu společnosti [právnická osoba] převedena na společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]. Žalovaný, ač byl žalobkyní před podáním žaloby ještě vyzván k úhradě předmětné pohledávky, žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Přitom ze smlouvy o úvěru [číslo] – [číslo] ze dne [datum] a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty za postupované pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 18. 12. 2020 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem ze dne 18. 12. 2020 soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje. 5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost [právnická osoba] mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 13 splátkách po 3 000 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutou zápůjčku neuhradil ničeho. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni. 6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem. 10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je podnikatel a výše jeho měsíční příjmu činí 25 000 Kč a že výše jeho měsíčních výdajů činí 12 000 Kč. Žalobkyně má proto za to, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena a vyhodnocena správně. 11. S výše uvedeným názorem žalobkyně se soud v žádném případě neztotožňuje, ba právě naopak. Není smyslem zákona o spotřebitelském úvěru, respektive zákon o spotřebitelském úvěru nepožaduje od poskytovatele úvěru, aby provedl pouze formální úkony směřující ke zjištění příjmů a výdajů žadatele o spotřebitelský úvěr, ale předně po něm vyžaduje zjištění skutečných poměrů žadatele úvěr, a to jak na stránce příjmové, pak na stránce výdajové. Nestačí proto pouhé prohlášení žadatele o úvěr, například ohledně výše jeho výdajů. Na příjmové stránce je již docela zažitým pravidlem, že žadatel o úvěr svůj příjem dokládá, naproti tomu není zatím toto zvykem na stránce výdajové, kdy poskytovatelé spotřebitelských úvěrů zcela jednoznačně spoléhají pouze na prohlášení žadatele o úvěr, aniž by si tyto skutečnosti jakkoliv ověřili. Je přitom nabíledni, že se stále jedná o 2 misky téže váhy. Právní předchůdkyně žalobkyně proto poměry žalovaného zjistila naprosto nedostatečně, než aby z učiněných zjištění mohla provést racionální úsudek o tom, zdali je či není možno reálně očekávat vrácení spotřebitelského úvěru. 12. Za té situace proto právní předchůdkyně žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu smě