17 C 138/2022-33 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 12 168,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 16. 4. 2021 do zaplacení z částky 9 977,30 Kč. Uvedla, že s žalovaným uzavřela [datum] prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] smlouvu o službě [anonymizováno] účet, prostřednictvím kterého žalovaný požádal žalobkyni o vystavení [anonymizováno] karty, což je platební karta umožňující platby u obchodníků do výše schváleného kreditního rámce a současně za poplatek, odvíjející se od výše odložené platby vyúčtování až o 45 dnů. Žalobkyně kartu vystavila, žalovaný ji téhož dne v rámci [anonymizováno] účtu aktivoval a následně si ji [datum] přidal do aplikace [příjmení] [příjmení]. Prostřednictvím této karty žalovaný zaplatil v měsíci [anonymizováno] [rok] celkem 9 977,80 Kč, v měsíci [anonymizováno] [rok] celkem 667,40 Kč, v měsíci [anonymizováno] [rok] celkem 609,60 Kč a v měsíci [anonymizováno] [rok] celkem 25 Kč; o platbách byl vyrozuměn jednotlivými měsíčními přehledy s datem splatnosti vždy k 15. dni následujícího kalendářního měsíce. Svůj dluh žalovaný zaplatil žalobkyni pouze částečně, neboť uhradil 2 035,50 Kč, z čehož žalobkyně započetla na úhradu poplatků 733 Kč a na úhradu jistiny 1 302,50 Kč. Žalobou tedy požaduje zbývající část jistiny 9 977,30 Kč a dále poplatky z prodlení v souhrnné částce 2 191 Kč. Ty byly žalovanému naúčtovány v souladu se smlouvou za prodlení s úhradou dluhu přesahující 30 dnů od splatnosti, a to za měsíc [anonymizováno] [rok] ve výši 1 540 Kč, za měsíc [anonymizováno] [rok] ve výši 333,70 Kč, za měsíc [anonymizováno] [rok] ve výši 304,80 Kč a za měsíc [anonymizováno] [rok] ve výši 12,50 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva k službě [anonymizováno] účet z 21. 9 2020 včetně obchodních podmínek, kopií občanského průkazu žalovaného, výpisy z interní databáze žalobkyně, vyúčtováním plateb za září, říjen a [anonymizováno] [rok] a [anonymizováno] [rok], přehledem jednotlivých transakcí platební kartou a zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně se prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] zavázala zřídit žalovanému zdarma tzv. Twisto účet, s nímž mohl žalovaný disponovat s celkovým limitním rámcem 10 000 Kč. Žalovaný byl oprávněn realizovat platby za zboží a služby prostřednictvím tohoto účtu a povinen hradit žalobkyni řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů takto provedených, a to vždy alespoň ve výši 10 % všech dosud neuhrazených čerpání s tím, že výše zápůjční úrokové sazby a výše roční procentní sazby nákladů jsou uvedeny v obchodních podmínkách, které tvoří nedílnou součást smlouvy (článek I. smlouvy). Žalovaný podpisem potvrdil, že obchodní podmínky převzal, seznámil se s nimi a bez výhrad s nimi souhlasí. Dále se žalovaný zavázal pro případ, že neuhradí řádně a včas jakékoliv zaslané a splatné vyúčtování, respektive neuhradí alespoň 10 % z částky všech dosud nesplacených vyúčtování, zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady a smluvní pokutu, jejichž výše je uvedena v obchodních podmínkách (článek II. smlouvy). V těch jsou mimo jiných obsažena také ustanovení o podmínkách odložení splatnosti a s tím související výši roční zápůjční úrokové sazby, poplatku za odložení a RPSN, dále o [anonymizováno] kartě a o podmínkách a výši smluvních sankcí. Dne [datum] ve [údaj o čase] hodin žalovaný požádal o [anonymizováno] účet, [datum] v [údaj o čase] hodin, byla jeho žádost přijata a žalovaný aktivoval virtuální [anonymizováno] kartu, kterou si [datum] ve [údaj o čase] hodin přidal do [příjmení] pay (výpis z databáze žalobkyně). Prostřednictvím [anonymizováno] účtu zaplatil za zboží a služby v měsíci [anonymizováno] [rok] částku 9 977,80 Kč, v měsíci [anonymizováno] [rok] částku 667,40 Kč, v měsíci [anonymizováno] [rok] částku 609,60 Kč a v měsíci [anonymizováno] [rok] částku 25 Kč; vyúčtování vztahující se k těmto platbám byla splatná vždy k 15. dni následujícího kalendářního měsíce (vyúčtování, přehled jednotlivých transakcí). 4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně. 6. V prvé řadě soud konstatuje, že smluvní vztah účastníků, pokud by byl platně uzavřen, by bylo nutné po právní stránce vyhodnotit jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyně se totiž zavázala poskytovat žalovanému k jeho žádostem realizovaným prostřednictvím platební karty úvěr (tzv. revolvingový), který se žalovaný zavázal vrátit, a to při poskytnutí delší doby pro jeho vrácení včetně úroků. Proto je nutné aplikovat na vztah účastníků rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. 8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem u