38 C 194/2021-27 — Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou, doručenou soudu dne 26. 5. 2021, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 12 900 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne [datum] se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [obec a číslo], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které tato společnost poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy; tvrdila, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou v čl. 1 smlouvy a odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, kdy celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč se splatností poslední splátky dne [datum]. Žalovaná na pohledávku vzniklou ze smlouvy za trvání smluvního vztahu dosud uhradila pouze částku 4 500 Kč, z toho na jistinu 65,45 Kč, na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 400 Kč, na poplatek za administrativní činnost 2 000 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek 1 034,55 Kč Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalované uhrazena dne [datum]. Pohledávka za žalovanou vzniklá z uvedené smlouvy poté byla, včetně příslušenství a se všemi právy s nimi spojenými, postoupena žalobkyni původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni, což žalované bylo písemně oznámeno dopisem ze dne [datum]. Přitom ke dni postoupení činila celková výše pohledávky za žalovaným vzniklá z uvedené smlouvy částku 12 900 Kč, skládající se z dlužné jistiny v částce 9 934,55 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 965,45 Kč. Žalovaná byla před podáním žaloby k úhradě předmětné pohledávky ze strany žalobkyně vyzvána, přesto dluh neuhradila. 2. Žalovaná, ač byla usnesením vyzvána, aby se k podané žalobě písemně vyjádřila, tak ve stanovené lhůtě neučinila. 3. Soud pak ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle ust. § 115a o.s.ř., když souhlas účastníků s tímto procesním postupem je ve spise doložen; vycházel přitom z obsahu spisu a listin, které ve věci předložila žalobkyně. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti („ [název]“) [číslo] ze dne [datum] a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], jakož i oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni ze dne [datum], soud vzal za prokázána tvrzení v žalobě uvedená ohledně uzavření smlouvy o úvěru a postoupení úvěrové pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná jako úvěrovaná a společnost [právnická osoba], jako úvěrující mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které uvedená společnost poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaná na poskytnutý úvěr podle smlouvy uhradila částku 4 500 Kč, jak to konečně tvrdí sama žalobkyně. Soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 tohoto zákona ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy. Po právní stránce posoudil soud věc tak, že žalovaná uzavřela smlouvu o úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), předchůdkyně žalobkyně vůči ní vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalované jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Ve veřejném zájmu bylo určeno poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Ty spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Předchůdkyně žalobkyně byla jako věřitel povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet uvedený peněžní produkt. Při posouzení úvěruschopnosti žalované byla předchůdkyně žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalované, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí zřejmé, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Předchůdkyně žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovanou, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). 5. Ze zákaznické karty ke smlouvě s podpisem žalované ze dne [datum] plyne, že žalovaná vykazovala čistý příjem 15 000 Kč, ten byl dle karty doložen pracovní smlouvou a potvrzením zaměstnavatele, tyto doklady však soudu předloženy nebyly, jako měsíční výdaje žalované je uvedena částka 8 000 Kč (z toho 3 000 Kč na bydlení a 5 000 Kč na osobní výdaje). Žalovaná v kartě uvedla, že žije s rodiči, dále, že má nájemní bydlení, nebyla předložena nájemní smlouva, nebyly zcela konkrétně zkoumány poměry žalované po stránce výdajové, resp. žádné doklady o zkoumání výdajových poměrů žalované žalobkyně nepředložila. 6. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13). 7. Soud uzavřel, že předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru nedostála řádně a důsledně své povinnosti odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, když při uzavření smlouvy vycházela toliko z ne zcela ověřených tvrzení žalované bez toho, aby byla podložena dalšími podklady, a úvěruschopnost žalované řádně neprověřila, resp. žalobkyně neprokázala, že by tak její právní předchůdkyně s náležitou péčí a řádně učinila. Proto je smlouva o úvěru od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Je třeba zdůraznit, že i žalobkyně, byť je nástupkyní v pozici věřitele ze spotřebitelského úvěru (když postoupením nabyla pohledávku z úvěru), musí být schopna při vymáhání postoupené pohledávky prokázat tvrzení o náležitém zkoumání úvěruschopnosti zcela konkrétními doklady ve vztahu ke konkrétním poměrům žalované v oblasti jejich příjmů a výdajů; nelze tak toliko poukázat na obsah zákaznické karty s tím, že tato uvádí v obecné rovině dokumenty, z nichž předchůdkyně žalobkyně při posuzování příjmů vycházela, nikterak přitom nejsou doloženy konkrétní výdajové poměry žalované (např. nájemní smlouva a jiné výdaje na energie a další životní potřeby), ač žalovaná v zákaznické kartě tvrdí nájemní bydlení. Stěží lze např. uvěřit údaji, že při nájemním bydlení činí výdaje na bydlení (tedy nájemné a úhrady za služby spojené s nájmem) pouhou částku 3 000 Kč. 8. Vzhledem k uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle ust. § 2991 a násl. o. z. Žalovaná získala od předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 10 000 Kč bez právního důvodu, resp. z titulu neplatné smlouvy. Žalovaná plnila předchůdkyni žalobkyně z titulu neplatné smlouvy částku 4 500 Kč, jak tvrdí sama žalobkyně. Soud tak uzavřel, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (jako nynějšímu věřiteli, který pohledávku nabyl postoupením) zbytek jistiny úvěru v částce 5 500 Kč, jakož i zákonný úrok z prodlení z této částky od 29. 12. 2019 do zaplacení. Oznámení žalobkyně žalované o postoupení pohledávky, v němž byla žalovaná vyzvána k úhradě úvěrové pohledávky do 10 dnů po obdrž