7 C 72/2022-59 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou dne [datum] u místně nepříslušného [název soudu] a postoupenou podepsanému soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem 23,72 % ročně shora ve výroku v odst. I specifikovaným s odůvodněním, že mezi předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na částku 10 000 Kč, kterou měl splatit do 29. 5. 2018 včetně částky 7 400 Kč zahrnující kapitalizovaný úrok 23,72 % ročně za půjčené peněžní prostředky 1 400 Kč, odměnu za zpracování půjčky 2 000 Kč a náklady spojené s hotovostním inkasem splátek 4 000 Kč. Ke dni postoupení [datum] činil dluh na jistině 10 000 Kč, sjednaný úrok 706,91 Kč, dlužný poplatek za administrativní činnost 2 000 Kč a za hotovostní inkaso 3 793,09 Kč. Žalovaný celkem zaplatil žalobkyni ve splátkách do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ke dni [datum] na tuto smlouvu 900 Kč. Na předžalobní výzvu ze dne [datum] žalovaný nereagoval. 2. Žalovanému byla doručena žaloba a předvolání k jednání soudu včetně výzvy dle § 114a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a postupem dle § 49 o.s.ř. 3. Soud dále pokračoval v řízení dle § 101 odst. 2 a 3 o.s.ř. a jednal v nepřítomnosti žalovaného a rozhodl věc na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 4. Soud zjistil, že mezi předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na částku 10 000 Kč, kterou měl splatit do 29. 5. 2018 včetně částky 7 400 Kč zahrnující kapitalizovaný úrok 23,72 % ročně za půjčené peněžní prostředky 1 400 Kč, odměnu za zpracování půjčky 2 000 Kč a náklady spojené s hotovostním inkasem splátek 4 000 Kč. Ke dni postoupení [datum] činil dluh na jistině 10 000 Kč, sjednaný úrok 706,91 Kč, dlužný poplatek za administrativní činnost 2 000 Kč a za hotovostní inkaso 3 793,09 Kč. Žalovaný celkem zaplatil žalobkyni ve splátkách do podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ke dni [datum] na tuto smlouvu 900 Kč. Na předžalobní výzvu ze dne [datum] žalovaný nereagoval (Prokázáno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] s potvrzením o vyplacení hotovosti žalovanému, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] a předžalobní výzvy ze dne [datum]). 5. Po právní stránce posoudil soud věc tak, že žalovaný uzavřel dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, resp. o půjčce v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), předchůdce žalobkyně vůči němu vystupoval v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Ve veřejném zájmu bylo určeno poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. 6. Žalobkyně byla jako věřitel povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet uvedený peněžní produkt. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Na výzvu soudu ohledně doplnění informací k prověření bonity žalovaného, žalobkyně reagovala tak, že nemá k dispozici kartu klienta. 7. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další, C [číslo]). 8. Po provedeném dokazování bylo prokázáno, že ačkoli žalovaný se nevzpěčoval údajům ohledně uzavření předmětné smlouvy o úvěru, tak žalobkyně tyto údaje řádně neprověřila a ani žalovaného nevyzvala k jejich prokázání. Z tvrzení žalobkyně a z listinných důkazů, které soudu předložila, přitom nevyplývá, že by se jakkoli před podpisem smlouvy zabývala prověřením údajů uváděných žalovaným, když soudu sice předložila kartu klienta, ze které by bylo lze dovodit k bonitě žalovaného, že dosahuje mzdy 20 000 Kč měsíčně, nepobírá sociální dávky, bydlí v samostatné domácnosti sám v nájemním bytě, platí za bydlení 6 000 Kč a na osobní výdaje si ponechává 3 000 Kč, disponibilního zůstatku jeho příjmu činil 11 000 Kč. Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že žalobkyně před poskytnutím zápůjčky nedostála své povinnosti odborné péče, když při uzavření smlouvy vycházela toliko z neověřených tvrzení žalovaného bez toho, aby byla doložena dalšími podklady, a úvěruschopnost žalovaného řádně neprověřila, nebyly předloženy výplatní pásky, pracovní smlouva, ze kterých mělo být při posuzování bonity žadatele o úvěr vycházeno, poukázala jen na to, že vycházela nejen z údajů, které jí žalovaný sdělil, ale tyto si ověřila i z nájemní smlouvy, pracovní smlouvy a výplatních pásek, takže měla ověřeny informace o tom, jaké jsou příjmy a výdaje na bydlení žalovaného. Žalobkyně ani jeho právní předchůdkyně nemá žádnou možnost, jak zjistit, zda žalovaný nedluží jiným finančním institucím, pokud o tomto žalovaný žalobkyni neřekne, resp. v zákaznické kartě toto neuvede a nemůže to jít tudíž toto k tíži žalobkyně, je to otázka k odpovědnosti žalovaného, a to v tomto případě dokonce trestní odpovědnosti žalovaného, který je povinen uvádět všechny informace úplně a pravdivě v žádosti o půjčku. Z informačního systému soudu bylo lze zjistit, že žalovaný dluží dalším věřitelům z titulu neplacení úvěrů, např. ve věcech vedených zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] (úvěr ze dne [datum rozhodnutí]), [spisová značka] (úvěr ze dne [datum rozhodnutí], [spisová značka] (úvěr ze dne [datum]), a podle exekučních věcí také dalším věřitelům. Je zřejmé, že tyto další závazky žalovaného žalobkyně vůbec nezjišťovala, byť tvrdila, že prošla veškeré evidence dlužníků. Proto je smlouva o zápůjčce od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o.z.). 9. Vzhledem k výše uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z., žalovaný získal od žalobkyně finanční prostředky na uvedenou smlouvu o úvěru ve výši 10 000 Kč bez právního důvodu, zaplatil na jistině dosud 900 Kč, proto nezbylo soudu než žalobu zamítnout v rozsahu shora ve výroku I a uložit žalovanému doplatit 9 100 Kč žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení. Nárok žalobkyně na zaplacení finančních prostředků nad rámec bezdůvodného obohacení soud neuznal a žalobu v tomto rozsahu zamítl jako nedůvodnou. 10. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 142 odst. 2 o.s.ř., měl-li účastník ve sporu úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.