9 C 287/2021-22 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se žalobou s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručenou soudu dne 20. 10. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 720 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 720 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, toho všeho z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum]. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalované částku 15 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal splácet spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 270 Kč týdně po 455 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další do sedmého dne od předchozí splátky. Souhrnný poplatek zahrnuje úročení půjčky ve výši 2 970 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 4 500 Kč, odměnu obchodního zástupce z hotovostního inkasa splátek ve výši 4 800 Kč. Z celkové částky 27 270 Kč žalovaný dosud uhradil 10 550 Kč, zbývá zaplatit 16 720 Kč. Na souhrnném poplatku zbývá ke dni podání žaloby uhradit 2 763 Kč a na jistině 13 957 Kč. Podle platební historie žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobkyně dosud uhrazenou částku žalovaným ve výši 10 550 Kč vydělila týdenní splátkou 455 Kč a vypočetla tak, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení, pokud by splácel tuto částku v předepsaných termínech. Splatnost by tak nastala ke dni 9. 8. 2019, avšak žalobkyně nechala uplynout celou lhůtu k zaplacení úvěru a jako datum splatnosti určuje 17. 4. 2020 a datum prodlení ke dni 18. 4. 2020. Na předžalobní výzvu ze dne 9. 6. 2021 žalovaný nereagoval a dluh neuhradil. Rozhodující skutečnosti k okolnostem posouzení úvěryschopnosti žalovaného žalobkyně získala kontrolou v databázi neplatných dokladů MV, kontrolou RČ dálkovým systémem, náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku, kontrolou zaměstnání telefonicky, kontrolou předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta, kontrolou platební historie klienta u společnosti. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil 3. Soud provedl dokazování listinami, které předložila žalobkyně, a to: smlouvou o zápůjčce, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum], evidenční kartou klienta z [datum], formulářem pro standartní informace platební historií, předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 9. 6. 2021, včetně souboru odeslané pošty z téhož dne, přičemž po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav: Dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy částku 15 000 Kč, kterou se jí žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 4 500 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek 4 800 Kč, zápůjční úrokovou sazbou 70,89 % ročně, tedy celkovou částku 27 270 Kč v 60 týdenních splátkách ve výši 454,50 Kč, první splátka 1. 3. 2019. Žalovaný zápůjčku nehradil pravidelně a za dobu od poskytnutí zápůjčky do dne podání žaloby žalovaný uhradil celkovou částku 10 550 Kč. Na předžalobní výzvu ze dne 9. 6. 2021 žalovaný nereagoval. Podle evidenční karty bydlel žalovaný v nájmu, byl svobodný, u žalobkyně již měl úvěr. Pracoval jako tiskař a měl dosahovat příjmu 22 000 Kč. K výdajům jsou uvedeny životní výdaje na bydlení ve výši 6 489 Kč, životní minimum na ověření 4 410 Kč, jiné životní výdaje 6 000 Kč, nebankovní závazky 2 000 Kč (věřitel [anonymizováno]). V kartě klienta nebyly zaškrtnuty žádné doklady, podle nichž měla žalobkyně posuzovat schopnost žalovaného zápůjčku splácet 4. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že žalovaný uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce v postavení spotřebitele ve smyslu ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu ust. § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z., přičemž na závazkový vztah mezi účastníky řízení dopadají i ustanovení o spotřebitelském úvěru, která ve veřejném zájmu určují poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně byla jako věřitel povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splatit spotřebitelský úvěr, resp. zápůjčku. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání o příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, nájemní smlouvy, doklad o placení inkasa apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13). 5. V průběhu dokazování nebylo zjištěno, že by žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného zápůjčku splatit. Z tvrzení žalobkyně a z listinných důkazů, které soudu předložila, vyplývá, že zápůjčka byla poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy a bylo povinností žalobkyně požadovat předložení listin dokládajících trvání pracovního poměru, na jakou dobu je zavřen, výplatní pásky, nájemní smlouvu, doklad k inkasu, příp. výpis z účtu apod. Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že žalobkyně před poskytnutím zápůjčky nedostála své povinnosti odborné péče, když při uzavření smlouvy úvěruschopnost žalovaného nijak neprověřila. Proto je smlouva o zápůjčce od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Vzhledem k uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení podle ust. § 2991 odst. 2 o. z., jelikož žalovaný získal od žalobkyně finanční prostředky ve výši 15 000 Kč bez právního důvodu. Podle ust. § 1968 a § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úroky z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to v návaznosti na lhůtu poskytnutou žalovanému k úhradě v předžalobní upomínce, tedy ode dne 22. 6. 2021 do zaplacení. Soud proto v rozsahu uvedeném ve výroku I. žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k plnění ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 o.s.ř. (žalovaný obdržel částku 15 000 Kč, uhradil 10 550 Kč, je tak povinen zaplatit žalobkyni částku 4 450 Kč). 6. Nárok žalobkyně na zaplacení finančních prostředků nad rámec bezdůvodného obohacení, tj. na zaplacení částky 12 270 Kč, představující poplatek za administrativní činnost, odměnu zástupce za hotovostní inkaso splátek, úročení půjčky s příslušenstvím na zákonném úroku z prodlení z této částky, zamítl jako nedůvodný. 7. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovanému, který měl větší úspěch ve věci, dosud prokazatelné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.