9 C 114/2023-32 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 14 672 Kč spolu s úrokem a zákonným úrokem z prodlení, smluvní pokutou a náklady vymáhání. Uvedla, že žalovaný uzavřel [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] smlouvu o úvěru [číslo] ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne [datum]. Na jejich základě poskytla původní věřitelka žalovanému převodem na účet částku 11 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce částku navýšenou o úrok, celkem 12 716 Kč, do [datum]. Pro případ prodlení s vrácením peněz se žalovaný zavázal zaplatit jednak smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, jednak paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním 150 Kč. Protože žalovaný nic nezaplatil, domáhá se žalobkyně zaplacení nevrácené jistiny úvěru 11 000 Kč, dále úroku 1 716 Kč, kapitalizované smluvní pokuty za období od [datum] do [datum] ve výši 1 639 Kč, nákladů na upomínání ve výši 100 Kč, nákladů mimosoudního uplatnění pohledávky 217 Kč a zákonného úroku z prodlení z žalované jistiny, jak vyplývá z výroku. Celá pohledávka vůči žalovanému byla převedena na žalobkyni na základě smlouvy z [datum], přičemž tato skutečnost byla žalovanému oznámena. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Před zahájením jednání, poté, kdy soud vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení ohledně zkoumání schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a toto doložit, vzala žalobkyně žalobu částečně zpět ohledně částky 3 455 Kč představující kapitalizovaný úrok 1 816 Kč (nesplacený úrok 1 716 Kč, náklady upomínání 100 Kč), a smluvní pokutu 1 639 Kč. Soud proto řízení dle § 96 odst. 2 o.s.ř. v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil. Žalobkyně setrvala na úhradě dlužné jistiny 11 000 Kč, zákonného úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 4. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o úvěru z [datum] [číslo] listinou označenou jako smlouva o úvěru téhož čísla z [datum], třemi výpisy z účtu [právnická osoba], č. [bankovní účet], oznámením o postoupení pohledávky z [datum] a výzvou k úhradě z téhož dne včetně poštovního podacího archu a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu: [právnická osoba], se prostřednictvím internetu zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 11 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit navýšené na částku 12 716 Kč do [datum]. Žalovaný sdělil v souvislosti s uzavřením smlouvy společnosti své rodné číslo a číslo občanského průkazu a odeslal společnosti již dříve [datum] z účtu č. [bankovní účet], který také uvedl ve smlouvě, verifikační platbu 1 Kč. Na tento účet odeslala společnost [datum] částku 6 500 Kč s poznámkou, že se jedná o půjčku od [webová adresa] [číslo] dne [datum] částku 4 000 Kč s poznámkou, že se jedná o dodatečnou půjčku a dne [datum] další dodatečnou půjčku ve výši 500 Kč. Původní věřitelka následně oznámila žalovanému dopisem odeslaným [datum] na adresu [adresa], kterou žalovaný uvedl ve smlouvě, že pohledávku postoupila na žalobkyni. Současně jej dopisem z téhož dne vyzvala k úhradě dlužné částky 14 504,58 Kč do [datum]. 5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění. 6. Žaloba je ve zbývající části důvodná pouze částečně. 7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky [právnická osoba] Předmětem podnikatelské činnosti původní věřitelky je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a - objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. 8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího - nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnut